Když jsem nastupovala do zaměstnání po škole, na nějaké akci se tázali kolegy, který byl zhruba v mém současném věku a připadal mi děsně starý, jak to má se ženskými. "Kdybych si mohl vybrat, radši sáhnu po klobásce", odvětil.
A také jsem nedávno vzpomněla na tetu, která, s životní moudrostí „zkušené“ žlučníkářky, mi před lety pravila: „Jen si dej, děvucho, dokud ti chutná a možeš!“
Podstatnou část mého života to na mě bylo vidět.
Nicméně, před časem jsem zhubla přes 20 kilo. Kdybych nebyla hloupá, mohla jsem svůj příběh prodat nějakému prodejci zázračných přípravků a mohla jsem být za vodou. Ale nikdo neprojevil zájem.
I přesto s tím mám problém. Občas se mě lékaři ptají, jestli jsem víc zhubla, proč jsem zhubla? Z důvodu choroby? Když řeknu, že jsem chtěla, dívají se na mě podezřívavě. Poslední mě dokonce chtěl poslat na speciální vyšetření. Nevím, co má špek na břiše společného s bederní páteří, ale nezdálo se mu to.
Proč? Prostě mám na břiše asymetrický špek. Člověk se nezavděčí. Přece každá polovina těla je jiná! Tak jsem se rozhodla, že asymetrii učiním přítrž a pokusím se ji nějak srovnat.
První, co by měl mít člověk na mysli, je pitný režim. Nemusí to být nutně regionální značka.
Možno sáhnout i po konkurenci.
Někdy se člověk jen tak odbude, když není jiný dobrý zdroj.
Samozřejmě, to není dobře. Něco vydatnějšího …
… ale toto je lepší až po jízdě, ne že vás čeká ještě 25 kilometrů na kole.
Tedy vážně. Polévka je grunt.
Následuje třeba něco tradičního.
Nebo netradičního, v novém duchu.
Lehké, ale chutnalo.
I když … guláš je guláš.
Byť ta svíčková v pozadí též nevypadá zle.
A po výstupu na nejvyšší horu Beskyd si můžete dát i něco na sladko.
Vynikající, borůvková knedla přes celý talíř.
A po obědě je samozřejmostí moučník. Musí mít i styl a eleganci.
Ale já vím! Zas to pivo ke šlehačce a zmrzlině. Ale dokud můžu?
A odpoledne vytráví a je třeba se stavit při lehkém výletu na lehké občerstvení.
A když chutná, nestyďte si přidat. Jistě jsou dietní.
Ale někdy bodne jen tak něco malého do ruky.
Mám nějakou intelektuální krizi. Nevím, jestli je to věkem, zvýšenou zátěží v práci, nebo snad úplně něčím jiným, ale nechce se mi ve volném čase ani číst, ani psát, ani přemýšlet. Ale ty nízké pudy, ty myšlenky spojené s jídlem, mě dokážou zázračně vybudit z letargie. Připadá mi, že mé priority jsou stejné, jako u bývalého kolegy, zmíněného v úvodu.
Nakonec, jsem už v jeho tehdejším věku.
