Co pořád meleš o těch psech?

To je nevyřčená otázka, kterou mají na jazyku moje spolujezdkyně, které vozím autem do práce. Ale neodváží se to říct nahlas. Přece jenom, pohodlí je přednější, nakládám téměř před bydlištěm a vyložím před branami pracoviště.

Již dříve jsem se zmiňovala, že je vždy zahrnu informacemi, co nového v útulku, co mi který pes zase vyvedl, jaká humorná situace nastala, kolik psů přibylo a kolik šlo domů a co jsem udělala ve prospěch psů.

Poslouchají. Tedy tváří se, že poslouchají, protože nemají kam utéct.

A proč bych se nepochlubila? Venčení je to jediné, čím mohu psům pomoci, protože pracovat s FB, či jinými komunikačními kanály moc neumím a ani na to nemám čas, sdílet nemám komu, když mám 14 „přátel“ a většina jich je na stránkách útulku. A někdo jen říká – by se mělo a neudělá nic. Tak proč se stydět za činnost, která mě navíc baví?

Ale cítím ve voze vzpouru. Při poslední jízdě mě přerušily nějakým jiným tématem, zrovna když jsem líčila, že jsem se byla podívat, jak se v novém domově daří Eby. Patřila svým svérázným chováním a nádhernýma očima mezi mé oblíbence.

Má se úžasně, má krásný kotec, miluje svoji smečku – děti, druhého psa, rodiče, návštěvy. A nade vše páníčka.

Aportuje cokoliv a kdykoliv. A občas přeleze plot, ale je jí to odpuštěno. Má skvělý domov.

Až mi zvlhlo oko, když ji po mém příchodu panička pustila z kotce a Ebynka hupsla nejdříve na mě. To mě fakt potěšilo. Nakonec, táhly jsme to spolu 3 roku.

Odbočím. Poslední dobou se mi nedaří v pracovní oblasti. Nic nelze dokončit najednou, přebíhá se od jednoho k druhému, příležitost pro chyby. A jedna se mi podařila, přímo majstrštyk. Nechala jsem se strhnout a udělala věc, kterou jsem  nikdy neudělala a už ji nikdy rozhodně neudělám. Můj názor, ač jsem si byla skoro jistá a výpočet, který z jednání  vzešel, byl špatný a může poškodit spolupracující osobu.

Ale jak řekl někdo moudrý – názory nemění jen blbec nebo mrtvola. Nebo tak nějak. No, musím to nějak vyřešit. A udělat ze sebe blbce. Nebude to poprvé ani naposled.

A diví se mi pak někdo, že radši cestou do práce melu o psech, než bych myslela na práci a průšvihy?

Proč by člověk nezavzpomínal na minulé, či  sdělit novinky ze současnosti? Je to milé a úlevné.

Třeba běžec a čvachtavec Gaston a jeho pověstné výrazy.

Má se moc dobře na velké zahradě s domem. Miluje a hlídá si svoji paničku.

A co třeba bláznivá Gina. Ta je v současné době v útulku. Je trochu pošuk, ale je mladá, učenlivá a  hravá a určitě by pohlídala i dům.

Klacíky jsou její vášeň. Všude po trasách, kde chodíme nalézáme její předchozí a vyrábíme nové. Je schopna táhnout i velkou větev. Tak snad se na ni brzy usměje štěstí. 

Nebo fotogenický Alf a jeho poťouchlá očka.

Má domov, ale jinak o něm nic nevíme. Noví majitelé nedali vědět, jak se aklimatizoval. Občas si vzpomenu, jak to na mě zkoušel.

Takže svého ranního zpravodajství se nevzdám. Je to pro mě i jistá forma terapie.  Tak to budou muset spolujezdkyně snášet i nadále. I moji občasnou otázku: „Nechceš psa?“ Třeba se to jednou podaří.