Chci sportovat? Musím zobat!

Tedy sportuji trochu a rekreačně. A protože mi už není dvacet, už bych měla být trochu opatrnější. Někdy se do pohybu vrhám s nadšením a …  nečumím pod nohy.

Jezdím na kole, na výlety i do práce do 13 km vzdáleného města. Tedy letos ještě ne, ale všechno přijde. Nemusím jezdit ráno potmě a ještě s omrzlým nosem. Ale ranní teploty se zvyšují a už je po páté i trochu vidět. Takže to vypadalo tento týden nadějně.

Co čert nechtěl, v neděli dopoledne,  při pobíhání se psem v útulku jsem si natáhla nepříjemně tříslo. Odpoledne to začalo bolet. Noc byla ve znamení hrůzy, protože každé zahemžení, kdy jsem nepatrně pohnula postiženou nohou, mě probralo, jako by nebyla temná noc, ale jasný den.

Dopajdala jsem se ráno k autu a úpěla při nakládání spojkové nohy do vozu. V práci jsem požádala o radu kolegu, který sám byl celkem aktivní volejbalista a navíc je otcem mladého nadějného fotbalisty, který si snad již do svých 15 let vybral všechna zranění, která jsou možná. Tedy i problémy s třísly. 

„14 dní klid, nehýbat se, nebo jen minimálně, v noci zaujmout pohodlnou polohu. A počítej s tím, že to bude bolet“, pravil.  „Dík, to jsem si všimla“, procedila jsem mezi zuby. „No běhat nebudu, ale to nemůžu aspoň třeba lehce za pár dní trochu popojíždět na kole. Začíná sezona a já nemám vůbec žádnou formu?“, zkoušela jsem. „Jsi blbá?“ uzavřel diskuzi.

Odpoledne jsem ještě dopajdala do mého oblíbeného rehabilitačního cvičení se starou gardou. S nadějí, že se to třeba rozhýbe. Nerozhýbalo. Naopak, některé cviky jsem musela šidit a kdyby mě někdo pozoroval, řekl by, že mám v teplákách i něco jiného, než jen bolavou nohu.

To tak nepůjde, zkonstatovala jsem a začala jsem doma gůglit. Na zadaný problém vyběhly jak rady lékařů, tak různých zájmových skupin. U lékařských komentářů, či článků bylo v podstatě to, co mi radil kolega. Následně pak další možnosti, když klid nepomůže. Ne, tudy ne, na variantu „co kdyby…“ od napsání stejnojmenného článku na blog, už neslyším!

Takže se podívejme, co radí přímo sportovci. Běžci se v diskuzi předhánějí v líčení, jak někdo tedy vysadil ráno běh a odpoledne šel jen vyklusávat a pak si ještě dal jízdu na kole v kopcích. Přece není měkkota. A po 14 dnech to stále bolelo. A podobné rady. Rozbor příčin zranění– špatná obuv. Špatná technika, zvláště prý dámy našlapují na vnitřní hranu nohy. Nespolupracují břišní svaly. Tedy nemám místo břicha pekáč buchet, ale i špeky, ovšem vím, že musím mít při běhu „aktivní břicho“, jak nás učí ve cvičení. A pro sichr ještě nosím kolenní bandáže.

Uvedu to tedy na pravou míru. Když se pes dá „řídit“, protože běhám jen se psy, umím pěkně dlouhý krok, práci rukou nemám, jako když máchám prádlo. Dívám se před sebe, šlapu rovně a boty mám asi dobré. Ale to platí pouze po cyklostezce. Pak přebíháme do terénu, místy kamenitého. Zde už musím tedy hledět pod nohy. Občas se stane, že se pes rozhodne, že bude řídit on a já se musím přizpůsobit. V neděli nastala situace, že mě divá Eby vláčela po břehové hraně řeky a v jistém okamžiku, když jsem brzdila i očima, ať se nejdu koupat také, se to prostě stalo. „Jsi blbě šlápla“, diagnostikoval následně kolega.

Ale já nejsem takový tvrďák a cvok, jako nadšení běžci bez psů, musím najít nějakou babskou radu. A ejhle! Návod, který jiný postižený okomentoval, že mu zafungoval za pár dní. Ale dá se tomu věřit? Možná to zafunguje jako placebo efekt, či jako přesvědčení, že víra tvá tě uzdravila.

Tedy takto: denně 2 celé citrony, oloupané samozřejmě, přísun omega 3 – zrníčka slunečnice, dýně, lněné semínko a tvaroh.  

S žádnou ingrediencí nemám problém, v mládí jsem se dokonce vsadila, že sním citrón bez zašklebení. Tvaroh snídávám, dosypu semínka, která pak konzumuji v průběhu celého dne, citrón sním bez problémů.  Druhý den mi  čtvrtý citrón v řadě přestal chutnat a začala  jsem se šklebit. Večer při mytí zubů jsem kvílela, ozvaly se moje paradentózní krčky zubů, které byly již třetím rokem v klidu.

Do rána to přešlo, budu tedy pokračovat. Ale opravdu něco se děje, nastupování do auta je již bezbolestné. Nebudu hloubat nad tím, co se mi děje v organismu přísunem mega dávek živin. Pátý citron se sklopenýma ušima, šestý citron je už fakt dost hnusný. Tříslo už mě nebolí. Počkám, co řeknou večer zubní krčky.

Ač se to zdá ujeté, nevím, co zafungovalo, ale tříslo mě už vůbec nebolí. Prostě bolest čtvrtý den úplně vysublimovala.

Jsem ráda, chci jít zase běhat s chlupatýma mucinama, už je mi po nich smutno. A protože chci podávat slušné výkony, abych pejsky nebrzdila nějakým svým zraněním, budu i nadále zobat aspoň to zrní.  Ale citróny už fakt ne.