Cestou

Člověk jede někdy cíleně za nějakým objektem, který stojí za zaznamenání objektivem. Nebo jen tak bezcílně bloumá krajem. A cestou občas narazí náhodně na něco, kvůli čemu stojí za to sesednout z kola, či zpomalit chůzi.

Někdy žasnete…

… kolik se čeho kam vejde.

Někdy je to o postřehu, rychlosti.

Někdy se až leknete, co se vynoří ze tmy.

Zůstal mi stát před autem a nehnul se.

Občas zjistíte, že objekt už neuteče.

Utekla by, ale když jsem k ní přijížděla z druhé strany, ležela bez hnutí uprostřed silnice. Myslela jsem, že je mrtvá. Pohnula se až na dotek, ale teplé místo na  asfaltu v podvečer opustit nechtěla.

Občas umí hezky zapózovat.

Ale u těch chlupatých je to na hraně. Stačí krok do bubliny a zmizí.

A někdy mají úplně jiné zájmy.

Vesnický „kontrolor“. Bez páníčka na obhlídce.

Dnes jsem definitivně zjistila, že lov objektů na čas musím vynechat. Pěšky to nejde a na kole už taky ne. Ale na čtvrtém kilometru z mé dnešní osmikilometrové vyjížďky jsem měla skvělé úlovky.

Zírala směrem k nebi nad mošnovským letištěm, ale důvod pro spadnutí čelisti, Dny NATO, bude až příští víkend.