Nepamatuju si, jaké bylo počasí 17. listopadu 1989. Letos to byl krásný slunečný den. Šla jsem tedy na procházku na známá místa a tak trochu zavzpomínala. Zkuste se i vy ohlédnout zpět a neřešit jen politiku.
Vzpomenete si, co jste dělali před jednatřiceti lety? Já byla rok po maturitě, pracovala a přemýšlela, co dál se životem. Tehdy jsem netušila, že za další rok budu čekat své první dítě a moje budoucnost bude plná kotrmelců spíše v negativním smyslu slova. Dnes už vím, že vše v našich životech je tak, jak to má být a že jen svým myšlením a přístupem si ho můžeme zařídit podle svých představ. Jenže na to jsem přišla až v hodně pokročilém věku a do té doby se v tom takříkajíc plácala a sáhla si doslova na dno. Při tom všem jsem žila v době, kdy probíhaly velké změny ve společnosti, což jsem ale vnímala spíš okrajově a měla co dělat sama se sebou.
Vrátím se na začátek mého dospělého života a k listopadu tehdy a dnes. Jasně že nešlo zůstat stranou událostí roku 1989. I já byla na Václavském náměstí a zvonila klíči s nejasnou představou, co čekám od let budoucích. Dost jasně si ale pamatuji ten nepříjemný zážitek, kdy jsem se uprostřed toho davu v jednu chvíli doslova bála o život. Ne nebylo to kvůli zásahům policie, ale díky tomu, že ve chvíli, kdy jsem se chtěla dostat stranou z houstnoucího davu, zjistila jsem, že nemám šanci. Cítila jsem jen, jak mě lidi kolem čím dál víc stlačují a že se musím jen nechat unášet davem. Nemohla jsem se nadechnout a hlavou mi projelo, teď mě tady prostě umačkají. Bylo to tak silné, že jsem přestala vnímat cokoli a myslela jen na to, jak se dostat pryč a přežít. Tehdy jsem se zařekla, že už nic takového nechci zažít a odvahu našla až loni na Letné. Bylo to úplně jiné, lidí bylo také moc, ale byli k sobě i přes euforii ohleduplní a tak jsem zažila demonstraci v jiné podobě a beze strachu.
Nechci rozebírat politiku, mám na současnou situaci samozřejmě svůj názor a určitě není shodný ani se všemi mými přáteli, což respektuji a nechci se pouštět do politických debat. Není mi lhostejné, co se děje ve společnosti a chodím k volbám, abych měla čisté svědomí, že dělám to, co může každý z nás pro to, aby se něco změnilo.
Během těch jednatřiceti let jsem vystřídala různá zaměstnání, každé mi dalo zkušenost a téměř vše mě bavilo. Neměla jsem díky výchově žádné ambice, což se asi na mém dosavadním životě také podepsalo. Dnes ale ničeho nelituji, všechno čím jsem prošla, mě něčemu naučilo a posunulo na mojí cestě k poznání sama sebe a k sebelásce, která je tak důležitá pro spokojený život. Narodily se mi tři děti, mám za sebou dvě manželství. V současnosti mám dvě práce, jedna mě živí a druhá mě hodně baví. Jsem ráda, že to tak mám nastavené a vážím si všeho, co do mého života přichází, lidí, událostí, zážitků. Věřím, že nejhezčí část života mám před sebou.
Všechny ty roky tak rychle utekly, děti jsou velké a já se procházím 17.listopadu 2020 po stejných místech jako tehdy a vnímám tu atmosféru s klidem v mysli a láskou v srdci. Klidné Václavské náměstí, lidé zapalují svíčky, moji vrstevníci vyprávějí dětem a vnoučatům, co se tehdy na těchto místech odehrávalo. Národní třída se zaplnila, lidé přicházejí k památnému místu, zapalují svíčky a pokládají květiny. Vše v naprostém klidu, nikdo se kvůli epidemiologickým opatřením moc nezdržuje, i když je lidí hodně, spíš procházejí kolem. Přítomna jsou samozřejmě i média a dohlížející policie. Uvědomila jsem si rozdíl mezi tímto datem v roce 1989 a v roce 2020, včera jsem se procházela beze strachu, fotila cokoli, aniž by to někomu vadilo a neděly se žádné násilnosti. Policie jen dohlížela a doprovázela například průvod, který jsem potkala na Kampě.
Takže díky za to, že tuhle svobodu máme a nenechme si jí vzít. Svoboda nás všech začíná svobodou uvnitř každého z nás.
