Osudová setkání

Naším životem projde spousta lidí. Někteří se jen mihnou, druzí se chvíli zdrží, něco nám dají, vezmou, naučí, posunou nás, pár jich zůstane dlouho i napořád. Někdy i krátké setkání zanechá silný dojem v mysli i srdci.

           Jednoho zářijového dne tohoto roku jsme se s kamarádem zúčastnili zajímavé akce, kde jsem mimo jiné zažila jedno krásné, milé setkání a zhmotnilo se mi přání rychleji, než jsem si vůbec mohla představit. 

           Než budu psát o výše uvedeném, chtěla bych zmínit pár věcí, které tomu zákonitě musely předcházet, abych se na té akci vůbec ocitla. Celé to začalo zhruba před rokem, kdy se mě kamarád zeptal, zda bych chtěla jet pomoci jako dobrovolník na zámek, který koupila jeho známá. Nápad mě zaujal, dlouho jsem se nerozmýšlela a kývla. Přidala se k nám moje dcera a kamarádka také s dcerou. Byla to super brigáda kolem zámku, bezva pocit, že člověk může v rámci svých možností pomoci a jako obrovský bonus pro mě bylo setkání s majitelkou zámku. Od prvního okamžiku pro mě úžasná osoba, z jejího vyprávění o splněném snu mít zámek, jsem měla husí kůži. Věděla jsem, že přání se dají zhmotnit a už mám i ve svém životě vyzkoušeno, že to jde a funguje. Její příběh je toho také důkazem. Odměnou za práci nám byl oběd a posezení právě s touto inspirující ženou. Díky ní vlastně vznikl můj první článek na blogu. Dostala jsem od ní ten správný "kopanec" se slovy sedni a piš. Pomoci na zámek jsem potom jela ještě jednou a jsem ráda, že jsem aspoň trochou fyzické práce mohla přispět k jeho obnově. O vyčištění hlavy při takové akci ani nemluvě. 

              Střih v čase a po roce od dobrovolnické práce jsme zase na zámku, který doznal už větších změn ve svých interiérech a začíná ožívat různými akcemi, které tady paní majitelka pořádá. Je tady cítit duch T.G. Masaryka, což není náhodou, je to záměrem, protože zámek býval mj. Masarykovým letním sídlem. Jednou z akcí byl zářijový Indonéský den, na který jsme se vypravili. V programu byla vystoupení tanečnic, indonéská hudba, ochutnávky indonéského jídla a také v neposlední řadě účast Indonéské velvyslankyně paní Kenssy D. Ekaningsih. Právě setkání s touto dámou pro mě bylo silným zážitkem. Úplně poprvé jsem paní velvyslankyni uviděla ve chvíli, kdy jí přivážel vůz k zámku a já netušila, že je to právě ona. Uhýbali jsme autu z cesty a ona se na nás usmála a pokynula na pozdrav. Bude to znít nadneseně, ale tak mě okouzlila, že jsem okamžitě pronesla, že to byla kouzelná dáma, ten její úsměv byl odzbrojující. Posléze mě majitelka zámku poprosila, jestli bych mohla natočit projev paní velvyslankyně. Zírala jsem při projevu na tu paní, ze které vyzařoval klid, její úsměv působil mile a upřímně a hlavou mi proběhla myšlenka, přání mít tak na památku společnou fotografii s ní. To přání bylo intenzivní, ale jděte jen tak za paní velvyslankyní a řekněte jí, jestli by se s vámi vyfotila. Odvahu jsem samozřejmě nenašla. Jenže některá přání se opravdu splní rychle, aniž bychom pro to zdánlivě něco udělali. Právě to se mi stalo, asi jsem si přála silně a od srdce, kdo ví, možná nějaká energie mezi námi proběhla. Procházeli jsme prostory zámku, prohlíželi si místnosti, které už jsou zařízené. Při odchodu z jednoho pokoje jsme se ve vstupu potkali se zámeckou paní, která doprovázela paní velvyslankyni s tím, že se jdou vyfotit a jestli chci jít taky. Jestli chci? Jako opravdu? No jasně že ANO! Než jsem se nadála, stála jsem vedle paní velvyslankyně a mé přání bylo splněno ve chvíli, kdy už jsem snad ani nedoufala a smířila se s tím, že odjedeme a já si tu úžasnou dámu zachovám jen ve vzpomínce. 

                  To ještě není konec tohoto příběhu. Paní velvyslankyně se o mě začala zajímat, netuším opravdu proč, jen jsem se na ní usmívala a štvalo mě, že jí nemůžu něco říct, protože neumím anglicky. Ptala se zámecké paní kdo jsem a odkud. Dostalo se jí odpovědi. Chvíli se zamyslela a povídá: " Před vánoci uspořádáme na velvyslanectví večírek a budou pozváni dobrovolníci, kteří na zámku pomáhali". Málem jsem omdlela a zámecká paní pravila, že díky mně půjdeme na večírek na indonéské velvyslanectví. A to je konec mého vyprávění o dvou osudových setkáních, která ovlivnila mé emoce, činy, pohladila srdce, duši a o jednom splněném přání rychlostí blesku.

                  Přejte si, věřte ve splněná přání, vnímejte lidi kolem sebe a přijímejte to, co vám můžou dát. I když to ne vždy musí vypadat jako něco dobrého, vždy je to zkušenost a ta je k nezaplacení.