Slušní lidé se nerozvádějí

Přesně takto zněl příspěvek v diskusi pod mým prvním blogem o nesnázích rozvedené matky. Nejdříve jsem chtěla dotyčnému na jeho připomínku reagovat tamtéž, po kratší úvaze mi ale došlo, že to není na jednu dvě věty.

Myslí to vážně? Zamyslel se aspoň trochu nad tím, než to napsal? Vždyť takováto paušalizace přeci není fér! pohnul se ve mně zase můj neotřesitelný smysl pro spravedlnost, který mi už hezkou řádku let tak trochu komplikuje život. Neboť nespravedlnosti a křivd je kolem tuze, až to bolí.

Pominu-li to, že přispěvatel má asi nějakou nehezkou zkušenost s rozvodem (Ono kdo má hezkou…), což by snad tento postoj mohlo částečně ospravedlnit, dovolím si s jeho tvrzením nesouhlasit.

Do manželství lidé většinou vstupují ve víře naplněného vztahu do doby, než je smrt rozdělí. Alespoň takový je tedy můj předpoklad. Před sňatkem spolu mnohdy žijí i několik let, všechno se zdá být v nejlepším pořádku. Jenže není zkušenosti bez příležitosti. A právě manželství je (možná že dokonce ta největší) příležitost pro další poznání toho druhého.

Často se do manželství narodí dítě, život se otočí vzhůru nohama, rázem se objeví nové povinnosti, závazky, zodpovědnost. A ne každý to ustojí. Lidé mohou najednou zjistit, jak neuvěřitelně rozdílní vlastně jsou. Právě tehdy totiž přijde chvíle pro to, aby se projevily vlastnosti, které byly do té doby skryty, nebo přinejmenším potlačeny.

Sobeckost, neochota obětovat něco z výhradně svého v zájmu rodiny, nezodpovědnost, lhaní, intriky, někdy i násilí… Co pak? Jeden pokus, druhý pokus, třetí pokus situaci nějak řešit. Vždyť s tímhle jsme se přeci nebrali! Vždyť on byl přeci jiný a ona taky!!!

Už to nejsme my. Už nejsme ten tým, co táhne za jeden provaz. Náhle nešlapeme stejnou cestu. Náhle stojíme proti sobě. Naše představy o společném životě se totálně rozcházejí. Rozejdeme se tedy i my? Nebo co budeme dělat?

Pojď, sedneme si, zkusíme se nějak domluvit, vždyť takhle už to dál nejde. Přeci jsme se měli tak rádi a byli jsme happy jak dva grepy. Všechno se dá přeci řešit.

Padne spousta slov a slibů, uplyne mnoho vody v řekách… Jenže!

Nelze vykřesat důvěru, lásku, úctu a respekt tam, kde z nich zbyla jen prázdná slova. Nelze milovat někoho, kdo lže a podvádí, kdo necítí zodpovědnost za svou rodinu, ba kdo ji například i fyzicky ohrožuje. A nelze změnit člověka.

Nakonec frustrace ze vztahu, ve kterém nezbylo už nic hezkého, jen znechucení z druhé osoby, strach a nejistota, dost často končí rozvodem. A nemusí to být nutně prohra! Mnohdy je to jediné rozumné řešení! Rozvod je zákonná instituce stejně jako manželství. Je to šance pro spoustu lidí znovu se nadechnout a vymanit se z něčeho, co bylo zničující.

Vzejdou-li ze vztahu děti, je to o dost složitější – po stránce soudní i emoční. Bolí to. Člověk má výčitky svědomí, stále přemítá, co by kdyby. Jenže kdyby byly ryby v pr..li, nebyly by v rybníce, jak praví jedno lidové moudro. A není pro dítě nic horšího, než dva rozhádaní rodiče, co se nemohou vystát. Domov, který je plný napětí a disharmonie, kde není mezi rodiči ani láska ani úcta. Každé dítě si zaslouží spokojené a šťastné rodiče. A když to nedokážou spolu, je lépe jít od sebe.

Říká se, že z boje se utíkat nemá. Jenže když se z manželství stane boj, je vážně lepší z něj zavčas odejít. Než dojde k větší újmě.