Před nedávnem jsem četla článek "Jak přežít pod lavinou". Jistá šance tu prý je - asi tak do osmnácti minut. Doporučovali tam zbavit se přebytečné zátěže, pokusit se "plavat" ve sněhu a nechat se unášet, dokud to jde, tedy než...
...vás to definitivně zasype. Zkrátka, takové pěkné optimistické počteníčko, když takhle trávíte už několikátý týden zavření doma bez možnosti vykonávat své běžné povolání běžným způsobem a zrovna si tak přemýšlíte, jestli vás ta lavina osobních starostí, pracovních povinností a různých negativních emocí zcela pohltí a nebo se v tom naučíte tak nějak "plavat".
Přestože tenhle "lavinový stav" trvá déle než osmnáct minut, osmnáct dní a dej bůh, aby to bylo méně než osmnáct týdnů či dokonce měsíců, stále nějak přežíváme, improvizujeme a snažíme se z toho nezbláznit. Většina z nás to se zaťatými zuby nejspíš zvládne, ale co bude dál...., to už bohužel patří do sci-fi, fantasy či hororového žánru.
Nechci tady pronášet nějaké amatérské ekonomické prognózy a psát katastrofické scénáře, takže se radši vracím do současnosti. Momentálně žiju tím, co je tady a teď. Přemýšlím, jestli má pro mne současný stav nějaká pozitiva. Různé články na internetu a v jiných médiích tvrdí, že je to jedinečná příležitost zastavit se, utřídit si myšlenky a znovu se nadechnout. No, jak se to vezme:
V této stanici nestavíme, pokud chcete vystoupit, přibrzdíme vám. Asi takhle nějak. Jedu plnou rychlostí a zastavím se jen občas. Asi něco dělám špatně. Které z těch "pozitiv" je mi tedy něco platné?
Jsem více s rodinou. To ano a každý máme své práce nad hlavu (šprtání na maturitu, příprava vyučovacích online hodin, home office, atd.), snažíme se každý zalézt do svého koutu a nelézt si vzájemně na nervy. Povolená témata hovoru: co si uděláme dnes k obědu, odpolední svačině, večeři...? Jaké bude počasí? Můžu si zabrat obývák na cvičení od 7 do 8? Zakázaná témata: Kdo umyje nádobí? Uklidí koupelnu? Nechcete se jít projít? Něco si zahrát? Umýt okna? (Co myslíte, že na to náctiletí potomci řeknou?)
Mám více času na své koníčky. Tak to v mém případě taky moc nehrozí. Nejsem zrovna domácí kutil nebo milovník ručních prací. Než bych štrykovala ozdobné dečky, pekla týdně pět nových druhů moučníků nebo nějak esteticky zvelebovala interiér bytu, o zahrádkaření nemluvě, tak to se raději pustím do opravování slohových prací, na které už sedá prach. Své koníčky, které jsou spjaté s přítomností dalších lidí, budu muset ještě chvíli nechat ustájené doma.
Můžu si přispat, protože denně nevstávám za kuropění do práce. Ano, tak to je pravda. Místo v půl šesté vstávám v šest, a když se hodně přemlouvám, tak až v půl sedmé. Jsem totiž bohužel ranní ptáče, takže vyspávání do devíti mi nic neříká. Ale má to samozřejmě svou výhodu. Snažím se dokopat k tomu, že každý den začnu ranní rozcvičkou a nemůžu se vymlouvat, že to nestíhám, protože mi ujede autobus. Taková ranní jóga má něco do sebe.
Konečně si přečtu knížky, které jsem dostala předloni k vánocům. Myslíte? Nevím, čím to je, ale zrovna na čtení nemám v posledních týdnech nějak náladu. A ani čas. Přípravy do školy zaberou někdy i dvojnásobnou dobu než normálně: naklofat něco do počítače, najít na internetu nějaké zajímavé aktivity nebo si je vyrobit sama (to většinou), opravovat online domácí úkoly studentů, atd. atd. Proč já blbka neřeknu dětem: udělejte si výpisky na straně 156 a pokud máte nějaké dotazy, napište mi v době konzultačních hodin?
Během karantény mám jedinečnou příležitost naučit se novým věcem. Tak to jediné bych podepsala se vším všudy. Kromě toho, že se učím novým počítačovým dovednostem stylem: jde to, ale dře to... jé, a k čemu slouží ty tři puntíky v pravém dolním rohu obrazovky?..., snažím se na stará kolena naučit nějaké sebedisciplíně. To dře ještě víc, věřte mi. Ale donutila mne k tomu nouze...
V prvních týdnech "lavinového stavu" jsem se nechala unášet proudem, nic nestíhala, odkládala věci někam na příští Velikonoce. Byl to totální chaos a permanentní pocit frustrace a marnosti. Říkala jsem si obden, že tohle nedám. Spousta z nás to asi měla podobně, ne že ne. Celkem výstižně to vyjádřila dcera, které jsem se opatrně zeptala, tak jak pokračuje příprava k maturitě: Víš co, už mě nebaví ani prokrastinovat..., odpověděla znaveně.
Na tom něco bude. Přebrala jsem si to asi takhle:
- když začnu dělat věci, do kterých se mi ale vůbec nechce, budu je mít dříve z krku
- když se nenaučím včas vypnout počítač a aspoň jednou (lépe dvakrát) denně se věnovat činnostem, které mne baví, nedonutím se dělat věci, do kterých se mi ale vůbec nechce, a budu toho mít brzy až po krk
Jinými slovy: Neprokrastinuj, nebo se z toho zblázníš!
Moc úderně to asi nezní, ale jako osobní motivační heslo to musí stačit.
Jakže to bylo s tím přežitím v lavině? Nepanikařit, plavat v proudu, dokud se dá, a zbavit se zbytečné zátěže? Jo to by snad šlo. Zkusím na tom zapracovat. Držte mi palce.
A já budu pro změnu držet palce vám, ať jste zdraví, nepohltí vás depka a schíza. A prokrastinace, ta mrcha jedna blbá, ať jde o dům dál.
Tak zas někdy příště. :)
