Když nechcete zapadnout...

Tak nám už více než dva dny chumelí... Pár centimetrů sněhu? Řeknete si, to je toho. Ti z města jsou ňáký zpovykaní. U nás jsme na něco takového dávno zvyklí... No i když v posledních letech je toho bílého nadělení čím dál tím...

...méně. Tedy pokud nežijete na horách nebo někde poblíž severního pólu a tak podobně.

Jó už to není, co to bývalo, povzdychne si Pražák. To za mlada, když byla tráva zelenější a nebe modřejší, jsme se tu a tam přece jen dočkali pohádkové zimy i v hlavním městě. Jako by to bylo včera, kdy jsme jako děcka stavěli na dvorku iglú a sněhuláky a řádili o sto šest na plastových pekáčích nebo dřevěných saních na kdejakém kopečku na panelákovém sídlišti. Dneska, když spadne pár vloček sněhu, je z toho do hodiny leda tak čvachtavé blátíčko zvané břečka.

Proto se mi nedivte, že jsem jako u vytržení, když nám před vrátky roste a roste závěj sněhu. Něco takového je v našich končinách za posledních deset či dvacet let jev poměrně vzácný. Nestěžuji si, mě se ta bílá romantika docela líbí, ale...

Včera jsem byla nucena hned z rána opustit teplo domova za účelem nákupů a různých neodbytných pochůzek, jenže ouha. Cesta k vrátkům byla zavátá několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Naštěstí někdo z rodiny den předtím prozíravě připravil hrablo a koště, a protože jsem ten den opouštěla dům jako první, nezbylo mi než se dát do práce.

Po půl hodince odhazování hromad sněhu jsem se nervózně podívala na hodinky. Aby mi nezavřeli na poště, v sobotu mají otevřeno kratší dobu a než se tam přebrodím sněhem přes půl sídliště... Úklid chodníku tedy nechám na ostatních členech domácnosti. Chci zamknout a jít zařídit, co potřebuji. Prohledávám všechny kapsy a tašky. Kontroluji otevřené dveře do předsíně (naštěstí jsem si nezabouchla), jestli ten klíč není zevnitř v zámku. Nic...

Po dvaceti minutách hledání vrhnu zoufalý pohled na hromady sněhu, které jsem právě pracně nahrnula po stranách cesty k vrátkům a napadá mne - to snad ne! Musely mi neslyšně vypadnout, když jsem zápolila s hrablem. Zuřivě začínám rozhrabovat to, co jsem pracně odházela. Snad tam budou někde na vrchu. Nebyly...

Do háje! Přece nebudu čekat několik dní, až tohle roztaje. Co když je někdo najde před domem a pozve se sám k nám domů... Sakra, ještě chvíli a tu poštu nestihnu... Oznámím zbytku rodiny, že jsem ztratila klíče, nejspíš budou někde zahrabané ve sněhu a ať zatím nějak vymyslí, jak je vydolovat, než se vrátím z nákupů.

Cestou přes zasněžené sídliště (v sobotu městské služby chodníky neprotahují a pro jistotu mají celoročně skoro všude cedule: Tato cesta se zimních měsících neupravuje. Pozor na náledí!) mi v hlavě šrotuje, jak problém s klíči vyřešit. Kdo ví, jestli máme někde náhradní, jak budu příští týden fungovat bez klíčů, než si dám vyrobit nové atd...

Na nákupy se moc nesoustředím, takže na spoustu věcí zapomenu, ale už mám vymyšleno několik způsobů, jak dostat klíče z hromad shrabaného sněhu, aniž bych ho musela kousek po kousku přehrabovat jak lavinový bernardýn:

varianta A: budu chodit po předzahrádce s fénem, aby ty hromady sněhu roztály... Aha, to je blbý. Tak dlouhou prodlužovačku nemáme a navíc položit elektrický kabel s prodlužovací koncovkou do mokrého sněhu asi není zrovna bezpečné.

varianta B: uvařit několik hrnců horké vody a zalít s nimi záhony...No, tak to asi taky není nejlepší nápad. Takový teplotní šok by zazimované květiny nepřežily...

varianta C: fakt nevím... Nechat vyměnit zámek od hlavních dveří, pořídit nové klíče? Nebo strávit půl dne propichováním předzahrádky nějakou tyčkou, jako to dělá horská služba... Mohli bychom s rodinou utvořit rojnici (No ti budou nadšením bez sebe... Ach jo. Do prčic práce!)

Vracím se domů rozhodnutá uplatnit modifikovanou variantu B - vlažná voda by mohla stačit. Zdravím souseda shrabujícího vedlejší chodník. Doufám, že to bude mít brzo hotový a nebude svědkem toho, jak v zimě zalévám zasněžené záhony. Vidím, že o hlavní dveře je opřená kovová tyčka s magnetem připevněným na konci. No vida, to mne nenapadlo, ale co když to nebude v hlubokém sněhu fungovat?

Představuji si, jak na mě i ostatní sousedi s údivem hledí z okna. S tím fénem by to asi fakt nešlo, i kdybych vymyslela jak ochránit kabel před vlhkostí. To by možná někdo začal vytáčet číslo psychiatrické léčebny - no konec konců, je to od nás cca pět minut chůze pěšky, to by tu byli co by dup, pokud by se k nám dostali přes ty závěje...

Nakonec vše dopadně dobře. Jako vždy, mám více štěstí než rozumu. Klíče se za mé nepřítomnosti našly. Hádejte kde?

Byly zastrčené zevnitř v zámku vysouvací bezpečnostní mříže u hlavních dveří. Ten, kdo první odchází z domu, ji musí odemknout a rozhrnout do stran. Aha, tam jsem ty klíče překvapivě nehledala. Jak prosté, milý Watsone, řekl by slavný detektiv Sherlock Holmes.  Proč vždycky věci jednoduché dělám tak složitě?

Víte, co? Celý život se snažím příliš nevybočovat z řady, dělat věci správně, efektivně a účelně. Zkrátka zapadnout. Občas však nastanou i okamžiky, kdy zapadnutí není úplně žádoucí... Myslím, že mi rozumíte...

Tak zas někdy příště :)