Lupénková pilka v rukou rozvášněných žen aneb Jak to vidí umělá inteligence

Člověk se nestále učí, neb je to tvor rozumný a příroda ho obdařila inteligencí. Prý… No, dejme tomu, že ano. Jenomže je to také tvor líný a co může, to si usnadní. Vezměte si takový pazourek, zápalky, kolo, splachovací záchod…

...a tak dále. A když už má člověk vše, po čem toužil, tak vymýšlí nové a nové věci, aby to měl jako jó ještě snadnější a komfortnější než předtím. Tak třeba taková ta umělá inteligence neboli AI (artificial intelligence), jak se teď o tom pořád mluví. Co to vlastně je?

No to by mne taky zajímalo. Zní to totiž tak trochu hrozivě, že by něco myslelo za nás. Tomu přece lidstvo (říkám si jako úča) musí za každou cenu zabránit. Ale možná že není nic tak horké, jak se zprvu zdá. Anebo ano?

Tak teda ta děsivá AI dorazila už i k nám do škol. Koneckonců to není nic nového, studenti i dítka školou povinná o tom ví už dávno. To jen někteří učitelé (teď mluvím sama za sebe) možná poněkud zaspali dobu. Mé první setkání s tímhle novým výmyslem proběhlo asi takto: po náročném týdnu maturitních zkoušek se přiblížilo závěrečné zakončení, kde se ode mne, jakožto od matky třídní, očekávalo, že pronesu jakýsi osobně laděný projev k čerstvým absolventům právě nakročeným do dospělého života.

Ufff. Bylo jedenáct hodin večer. Garderóbu na slavnostní den jsem už měla nachystanou, do kabelky jsem pro jistotu přihodila pár dalších kapesníčků…, ale projev nikde. Zůstala jsem pouze u: Moje milá třído…a pár nesouvislých plků, které mi pořád neladily dohromady. Ve čtvrt na dvanáct mi volá kamarád, jestli už jsem dopsala ten projev (pár hodin předtím jsem si mu postěžovala, že fakt nic nestíhám, protože mám na krku tuhle záležitost a nemohu to dát do kupy). Povídám zoufale, že ne a on na to: Moment, pošli mi to, co už jsi napsala, a dej mi deset minut…

Po těch deseti minutách mi poslal mailem jakýsi text, ze kterého jsem poznávala pouze „Moje milá třído…“ Proboha! Řekla jsem si. Něco tak neosobního a šroubovaného bych v životě neřekla. A vůbec nějakej umělej robot mi tady nebude diktovat, jak se mám rozloučit se svou bývalou třídou. To radši budu pateticky přednášet ty svý neumělý plky, ono to nějak dopadne. Hlavně, že to bude od srdce.

…

To bylo před více než půl rokem. Technický pokrok se mezitím řítil závratnou rychlostí vpřed. Co bylo před třemi dny, dnes již neplatí, jak nám řekla lektorka na povinném školení o umělé inteligenci, které jsem před nedávnem absolvovala. No dobrá, asi tu AI budu muset chtě nechtě vzít na milost, když už se nám tu tenhle fenomén urodil.

Paní lektorka, mimochodem také původně učitelka češtiny, uvedla svou přednášku slovy: „Poznejte svého nepřítele a naučte se s ním komunikovat…“

Tak jo, zkusíme to.

Po pár pokusech a omylech, co mám kam naklikat (nejprve by bylo dobré zapnout si počítač tím tlačítkem vlevo ne vpravo, to je restart, upozornil mne mladší kolega) jsem se dostala k praktickým cvičením, co ta AI vlastně umí.

Tak například prý úžasně ovládá psaní nudných úředních dopisů. Hm, to jsem měla vědět dříve. Právě jsem probírala s prváky administrativní styl a příští týden nás čeká slohová práce na téma Úřední dopis. Běda vám, děti, jestli ty své výtvory přenecháte umělé inteligenci…

Taky to umí odpovědět na jakoukoliv běžnou i neobvyklou otázku, jako třeba: Kdy zítra svítá? Umělý mozek mi za okamžik odpověděl s přesností na vteřiny, kdy vykoukne sluníčko a ještě přidal radu, abych si nezapomněla vzít „světelné brýle“ a popřál mi, abych si užila hezký „sluneční den“.

Hm, díky. Češtinu to prý ještě moc neumí, sdělila nám lektorka.

Hele, asi mne to začíná docela bavit, zaradovala jsem se a začala jsem dávat té umělé intošce nové a nové úkoly: Jak si mohu domluvit rande s Georgem Clooneyem? Hned mi to vyplivlo pět úžasných rad, které určitě zaberou. (Už se těším, Georgi). Když jsem tý chytrý holce předhodila dotaz: pomoz mi prosím vyřešit problém „Kam s ním?“ (základní nerudovská otázka), chvilku ho přechroustávala ve svých závitech a pak mi nabídla následující odpověď:

Možností, jak si užijete nezapomenutelný víkend se svým partnerem, je nepřeberně, co takhle: gastro zážitky, adrenalinové sporty (let vrtulníkem, skok padákem – ne díky), výlet do historie, nezapomenutelná noc plná hvězd, společný úklid domácnosti a tak dále. Promiňte, pane Nerudo, ale kam se hrabe Váš fejeton na umělou inteligenci.

No řeknu vám, to je voda na můj mlýn, tyhle umělé blbiny. Když jsem se dozvěděla, že to umí přepsat jakýkoliv text ve stylu, který mu zadáte (například milostná báseň pro čtyřleté děti), hned jsem to prubla:

„Čtyři roky máte, mé drahé děťátko,
srdce plné radosti a smíchu
Vaše oči září jako hvězdy v noci
Vaše úsměvy jsou slunce na obloze

Vaše malé ruce, hebké a jemné
Drží můj svět jako nejcennější poklad…“

…no nevím, asi jsem dala špatné zadání, chtěla jsem nevinnou básničku očima čtyřletého caparta a tohle je spíše…, no obraťme list…

Zadání „napiš prvních deset veršů Máchova Máje v jazyce pražských teenagerů“ také úplně nedopadlo podle mých představ. Hynku, na Vás nikdo nemá. A když jsem se pokusila vžít do role svých studentů: napiš mi výpisky z knihy Velký Gatsby, výsledek byl poněkud…, no posuďte sami:

„…hlavní hrdina byl zavalený vášní, ale jeho vášeň byla nepřímo spojena s touhou, s nezvratným a vždy nedosažitelným přáním zázraku…“

No, nečekala jsem od toho zázraky. V tomto stylu studenti opravdu píší úkoly, kde se mají nad něčím zamyslet. Že by za ně přemýšlel ChatGPT?

Jako úplné sci-fi mi připadalo, když nám lektorka řekla, že AI jednoho dne možná připraví o práci novináře nebo scénáristy. Ta věc totiž umí předělat jakýkoliv nezáživný výchozí text na vzrušující vyprávění ve stylu slavných autorů. Ještěže se toho nedožil Shakespeare!

Náhodně jsem si vybrala kus textu z Wikipedie – Lupénková pilka (vygooglete si sami) a požádala AI, aby ho přepsala ve stylu life-stylového časopisu pro ženy. Zde je výsledek:

„Zlatníci, hodináři, truhláři - ti všichni znají její sílu a kouzlo. Ale i vy, milé čtenářky, byste neměly podceňovat sílu tohoto nádherného nástroje. Zdánlivě jednoduchá lupénková pilka se stane vášnivým společníkem v cestě za vašimi nejdivočejšími nápady.“

Takže asi takhle. Představuji si lupénkovou pilku v rukou rozvášněných žen... Ne, na to nestačí ani mé nejdivočejší nápady. Příště poprosím AI, aby to přepsala ve stylu erotického magazínu... To teprve bude divočina!

Mohla bych pokračovat dále, zdá se, že umělá inteligence má svým způsobem i (možná nechtěný) smysl pro humor, jenže ve výsledku mi to moc legrační nepřipadá. Před AI bohužel nemůžeme přibouchnout dveře, když už do nich jednou vtrhla. Otázka zní, jak moc nám bude pomáhat a kdy bude spíše na škodu.

Je důležité si uvědomit, že tahle nová vymoženost (opět cituji lektorku) „neumí myslet, jenom skládá věci, které jí zadáme, k sobě“. To bohužel neví ti, kteří si myslí, že za ně AI něco bezpracně vymyslí. Třeba sto devadesátý šestý díl nekonečného seriálu, kde už není co vymýšlet, ale produkce tlačí ma termíny. Nebo ty zatracený eseje, které si ještě někteří učitelé opovažují zadat studentům. Zápisy ze schůzí, reklamace pokažené dovolené, stížnosti na neurvalé sousedy, romány, diplomové práce, disertace… Ó my se máme, někdo to napíše za nás.

No fajn, ale taky mne napadá slavná hláška z filmu Pelíšky:

„A komu tím prospějete?“

Prosím nekamenujte mne, já rozhodně nejsem proti technickému pokroku, jen si myslím, že člověk by měl zůstat myslícím tvorem a neměl by dopustit, aby za něj konal a myslel robot.

Vzpomněla jsem si na ještě jeden citát, který nám četla naše středoškolská profesorka češtiny asi tak před… no prostě mnoha lety, a který pochází z roku 1920:

„…člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které – které jsou vlastně zbytečné...“ (Karel Čapek, RUR)

Potřebuje člověk také myslet? Nebo to za něj budou dělat roboti? Nevím, možná jednou. Jen tiše doufám, že to ještě hned tak nenastane. To ukáže čas.

Uvidíme.

Tak zas někdy příště...:))