V deset mám být na Florenci, ještě stihnu oběhnout pár obchodů a dát si dopolední kafe v jednom oblíbeném řetězci fast foodu, jehož název jmenovat nebudu. Ne že bych bez svého ranního šálku nemohla žít, ale hlavně a to především…
…si musím urgentně odskočit na dámy. To kafe je samozřejmě jen taková zástěrka, aby se snad na mne někdo neosopil, že používám onen oblíbený řetězec fast foodu (opět nejmenuji, nebudu jim přece dělat neplacenou reklamu) jako veřejný záchodek, aniž bych konzumovala něco z místní nabídky. To by se jim, celkem chápu, nemuselo líbit.
Koneckonců, to kafe tu nemají úplně špatný, tedy ne zrovna laciný, ale za jiných okolností si tady můžu nerušeně posedět, pokecat s kamarádkou, schovat se před deštěm, přečíst si noviny, dodělat přípravu na hodinu, atd. Ale teď to fakt nejde, dost spěchám za jistým účelem a navíc mám za chvíli ten sraz, takže těch pár minut co mi zbývá, přesně potřebuji na… A kruci!
Tohle tady minule, tuším tak před půl rokem, neměli! U vchodu k sociálnímu zařízení tady mají nainstalované jakési jiné zařízení – takovou tu kovovou točící věc, která vás vpustí dovnitř jen po vhození deseti korun. Vzhledem k tomu, že jsem veškeré drobné utratila za ne zrovna lacinou kávu, považuji tohle nové opatření za poněkud asociální.
Nejsem sama. Pán, který prve seděl u vedlejšího stolku a popíjel z půllitrového kelímku perlivý nápoj tmavohnědé barvy původně vyráběný z lékořice (všimněte si, nehodlám propagovat produkty tohoto fast foodu, protože zadarmo ani kuře nehrabe), taky logicky vyhledal stejné místo jako já. Jenže ta kovová točna si vedla svou, že bez mince nepustí a nepustí, ledaže byste zkusili odvážný gymnastický cvik – přeskok překážky nadél. Já jsem bohužel v gymnastice nikdy moc nevynikala, takový výmyk nebo roznožka přes kozu – totální katastrofa! Takže teď mám smůlu, to nedám. Pán popíjející lékořicový nápoj měl zase spíše proporce zápasníka Sumó než mrštného gymnasty, takže jsem si ho taky nějak nedokázala představit při ladném skoku letmo.
Zeptala jsem se jednoho uniformovaného zaměstnance onoho oblíbeného fast foodového řetězce, který se ochomýtal kolem, co je tohle za blbost, proč kasírujou svoje zákazníky dvakrát. Zaměstnanec pouze pokrčil rameny a poučil nás:
„To víte, to by pak tady všichni chtěli čůrat zadarmo… Támhle to máte napsaný: po vhození mince vám zábrana vydá potvrzení o zaplacení a vy pak můžete žádat slevu u kasy při vaší příští návštěvě našeho podniku. Ale ten lísteček platí jenom týden…“
„To se vám můžu na tu vaší slevu vy…….. a taky zadarmo!“, zaburácel pán naštvaně. Když mu bylo zabráněno použít toalety zdarma, ulevil si alespoň verbálně. Naštěstí tu vyhrůžku nemyslel doslovně.
Napadla mne ihned známá hláška „nechci slevu zadarmo“, ale možná by to mladý uniformovaný ochomýtač nepochopil, je už přeci jen jiná generace. Natruc jsem opustila ten lokál, protože takovou nehoráznost si nenechám líbit. Možná teď vypadám jako krkoun, který se za každou cenu hrdlí o nějakých hloupých deset korun, ale tahle to vůbec není. Na nádraží je za použití WC vysolím bez řečí. Dokonce jsem ochotná za kulturní prostředí, vůni květin a ochotnou obsluhu zařízení i zaplatit přiměřené dýško (tady se slovo ´spropitné´ asi nehodí).
Teď jde ale o princip. Proč mám ksakru lovit další minci, kterou navíc nemám, když jsem konzumující a platící zákazník? Slevu při příští návštěvě si mohou vetknout za čapku s firemním logem, žádné příště nebude! To takhle nestoudně odírají i rodiny, které si přišly užít „Úžasnou narozeninovou párty“, jak slibuje reklamní leták, nebo se nadlábnout Happy mealu? Takováhle rodinná akce je přeci jen trochu nápor na peněženku a při následné hromadné návštěvě toalet asi moc ´happy´ nebudou…
Proč prostě nemůžu při placení u pultu dostat nějaké potvrzení, které by mne opravňovalo k tomu, tekutiny za zaplacené peníze nejen přijímat, ale také vydávat, jak je to běžné v normálních restauracích?
Prý nejsou lidi, aby ohlídali, jestli se jim tam necourají kdejaké existence.
Kecy! Lidí v uniformě se tam po jídelně hemží více než dost. Čekají ve střehu, kdy se zákazník zvedne od stolu, aby po něm mohli v cuku letu vysmejčit. Spousta zákazníků však nikam nespěchá, i když je to fast food. Tak proč by muselo lelkovat na číhané u stolků hned několik lidí? Někdo by mezitím mohl stát u dveří toalet a trhat vstupenky, totiž účtenky a tím zabránit tomu, aby do prostoru proniknul nežádoucí návštěvník. Pro jistotu by už u dveří podniku mohlo být vyvěšeno varování, kdo všechno nesmí vstoupit dovnitř. Zní to sice trochu homofobně, ale každému by bylo hned jasné, že tady platí zásada: „neplatíš, nečůrej!“
Tohle filozofování je mi však celkem houby platný, můj prekérní problém zvaný ´příroda volá´, to nevyřeší ani to nevokecám. Prostě když musíš, tak ale už vážně musíš!
Jelikož jsem nevykouzlila požadovanou desetikorunu (raději bych si pro ni nechala provrtat koleno!), musela jsem využít služeb veřejné toalety ve stanici metra. Jenže ouha! Kromě velké bankovky nemám ani vindru, protože jsem v tom nejmenovaným fast foodu měla to kafe a… No nebudu se opakovat.
Naštěstí, dobří lidé ještě žijí! Ta milá ´toaletní dáma´ viděla můj zoufalý výraz a nad vytasenou tisícovkou mávla nonšalantně rukou: „Dyť jsme jenom lidi, klidně se tu vyčůrejte zadarmo, já na tom nezchudnu…“
Z kabinky jsem odcházela s blaženým úsměvem, jako bych vyhrála v loterii. Ta úleva! Ale hlavně jsem vítězoslavně vylovila pětikačku z jedné boční kapsičky kabelky, mám ji tam uschovanou na vozík v supermarketu. Ta paní by si určitě zasloužila nejméně pytel zlata, ne jednu mrzkou minci. I když nenabízí žádnou slevu na další návštěvu, snad se nevidíme naposled. Možná příště budu mít aspoň na dýško...
Nijak nezastírám, že tato úvaha je poněkud monotématická. De facto je to pořád o… tom jednom. Zároveň však nepodceňuji, že jde o palčivé téma, protože hledání vhodného místa k odlehčení, může být ve městě docela zapeklitý problém. Mám určité civilizační návyky a mentální zábrany, takže jít pod most nebo do křoví v parku – to snad jedině v případě té úplně nejvyšší krize!
No netvařte se, že se vám tohle nikdy nestalo. Týká se to kohokoliv z nás. Protože ať se vám to líbí nebo ne, čas od času tam musíme všichni.
