Je to přece už tak dávno, tak nač pořád vytahovat ty omšelý vzpomínky? Nač pořád dokola omílat ty starý zaprášený historky? Nač ronit slzy nostalgie nad retro snímky modrýho plastovýho sáčku s polotučným mlíkem za 2 Kčs?
Co si budeme namlouvat, dnešní svět už je někde úplně jinde, než byl v roce 1989. Kdo se chce vracet k ´starým´ obnošeným hodnotám, jako je úcta k druhým, důvěra, slušnost nebo tolerance, z toho si nejspíš budou ´antisluníčkáři´ utahovat v nekonečných internetových diskusích. Ne snad že by tyhle ´relikvie´ starých časů z naší společnosti úplně vymizely, ale kdo by dnes ve světě plném násilí věřil, že pravda a láska zvítězí? Na místě je spíše obezřetnost, nedůvěra a taky notná porce nenávisti ke všemu, z čeho máme strach.
A sedmnáctý listopad? To už je ´jen´ datum v kalendáři, poslední volný den před vánoci, který můžeme bezstarostně proflákat, třeba u televize která nám nepochybně nabídne nějakou tu nenáročnou pohodovou zábavu. Kdo chce, ať si vzpomíná. Mladým už to stejně nic moc neříká.
Takhle nějak asi vypadá pohled dvacetiletých na listopadové události:
Co? Sedmnáctej listopad? To bylo, jak přijely ty ruský tanky? Jo ahá, to bylo pozdějc. No já nevím, že s tím staroušové furt tak nadělaj´. Co to pořád v médiích melou o paměti národa a národní hrdosti? Tu snad můžou vidět a slyšet, když se naši ´kluci´ dostanou do semifinále na mistrovství světa v hokeji, nebo ne?
Koho to zajímá, když začnou s dojetím plkat cosi o tom, že kdysi na náměstích cinkali klíči, o tom jaká to byla úžasná atmosféra, jak se provolávala ňáká ušlechtilá hesla o demokracii a tak…….fakt cool! Jo kdyby tenkrát nebyli tak technicky zaostalí, tak nemuseli chodit mrznout do ulic a zmákli by tu svou slavnou ´revoluci´ on-line na sociálních sítích a bylo by to taky dost hustý, že jo?
Nejhorší je pořád poslouchat, jak tenkrát neměli žádnou svobodu, nemohli cestovat a tak. Na co si jako stěžovali, dyť měli všichni práci a na víkendy jezdili na ty svoje chaty. Kdo si dneska může dovolit koupit chatu? Leda ňákej pracháč, co si nakradl. A taky prej když si lidi tenkrát zašli na ňákej byťák, tak dostali státní byt, či co. Komu dá dneska stát byt zadara?
No tak možná toho tenkrát neměli v obchodech tolik co teď, ale hlady taky určitě netrpěli, když všechno bylo za takový směšný ceny – jídlo za pár kaček, no to mě podrž! A když se člověk podívá na ty jejich starý seriály, tak se asi tak špatně neměli, ne? No teda až na ty pravěký auta a počítače. A jak vůbec mohli žít bez mobilů a internetu, to teda nechápu.
A co máme my teďka? Obchody plný krámů, který si stejně nekoupíš, když nemáš práci a dost peněz. No je fakt, že můžeme cestovat, kam chceme, ale to je dnes dost o ´ústa´, když je to teď všude samej terorista. A dostupný bydlení, tak o tom si můžeme nechat leda zdát. Buď bydlet u rodičů tak do čtyřiceti, nebo se zadlužit na zbytek života…. atd. atd.
Lidé důchodového věku možná pro změnu zavzpomínají na podnikové rekreace, vánoční kolekce a že léky nebyly tak drahý. Totiž tenkrát stejně potřebovali jen aspirin a dětský zásyp. A na otázku, jestli se dnes mají lépe, zřejmě mnozí z nich jen mávnou rezignovaně rukou a řeknou: „líp už bylo“.
A jak vnímám sedmnáctý listopad já, která už se pomalu a jistě řadím k těm ´staroušům´, co mohou svým náctiletým dětem podat autentické svědectví o tom, jak se žilo nebo spíše ´přežívalo´ před rokem 1989? Tedy kdyby o to nějak zvláště stály.
Jasně že si ty listopadové a prosincové dny pamatuju, poměrně jasně. Možná bych při usilovném hledání a pátrání někde vyštrachala trikolóru a placku ´Havel for president´, na kterou jsem byla tenkrát děsně pyšná. Kdosi mi ji věnoval, když jsme se spolužáky vyráběli plakáty a transparenty s hesly, za která by mne dnes asi leckdo ´ukamenoval´ posměšky a pohrdáním. Díky, nechci.
Sedmnáctý listopad 1989 prostě beru jako nevyhnutelný dějinný zvrat, ke kterému by tak jako tak, dříve či později, stejně došlo. A jestli se svět od té doby změnil k lepšímu? Spíše bychom si mohli položit otázku: změnili se lidi k lepšímu? To sotva. A nic moc na tom asi nezmění ani patetické politické projevy o paměti národa.
Netrpí snad totiž čistě náhodou část národa sklerózou?
