Řekni heslo!

Chci třeba odemknout displej mobilu, otevřít email, zkontrolovat účet v knihovně, zaplatit složenky,  odhlásit obědy, přihlásit se do klubu XY … Zní to tak prostě až banálně… Ale není! „Zadejte heslo...“ A jsem v p…, totiž bryndě…

Žijeme v době čárových kódů, PINů a tajemných hesel, která nám otevírají cestu k úspěchu…, a nebo alespoň do vlastního bankovního konta. Na tomto poli však bohužel pravidelně a čím dál tím častěji  zažívám neúspěch a utrpím nejednu potupnou porážku. To je porád nějaký: heslo… heslo… no jo ksakru ale který! Mám už jich tolik, že se v tom přestávám orientovat!

A to jsem většinu těch hesel vymyslela já sama, vlastní hlavou. Jo, kdyby nebyla tak děravá… Požadavek zní, že to musí být minimálně osum znaků, aspoň jedno velký písmeno a čísla, no tak to jsem úplně v háji! To už za pět minut nebudu vědět, co jsem tam zadala. No hlavně nezapomenout si to napsat a zápisky neztratit. Musím si v tom udělat nějaký jasný přehledný pořádek, umiňuju si pokaždý. Ne takový jaký mám na pracovním stole na konci dne, samozřejmě.

Nebudu dávat na rady kamarádek, ty jsou leckdy nepřenosný. Tak třeba tahle od Lídy, no uznejte sami: To já vezmu jména nejbližších příbuzných, ty si přece pamatuju: Karel123, Eliska45, Hubert67… atd., atd. Jenže příbuzných mám mraky, takže v tom mám za chvíli, s odpuštěním, pěkný bordel… a některý členové rodiny občas padnou v nemilost, protože tenkrát na těch Karlových narozeninách… No nic, co bylo, to bylo. Nebudu tady vytahovat špinavý prádlo. Takže výběr hesel se časem zúží na: Karel1…, Karel2…, Karel 3… - ještě že tě, Kájo, mám!

No a nakonec se stejně rozvedli! A máš to, Lído! To je tedy pěkně vymakanej systém!

To já si ty svoje slavný geniální hesla píšu do diáře. Nebojte, jasně že v zakódovaný podobě, nejsem přece úplně blbá! No občas se mi nepodaří prolomit vlastní kód, i to se stává. To třeba mám v kontaktech nějakýho  Čestmíra Obchrobáka (Chudák Čestmír, jak se může někdo jmenovat tak pitomě?) s dost divným telefonním číslem. Po několika měsících mi jeho jméno padne do oka. Říkám si, probůh, kdo je ten Čestmír? Jak se mi vetřel do diáře, ještě aby ho tam načapal můj manžel! Nemilosrdně mažu Čestmíra ze svýho života a vzápětí zaúpím: Ježiš, dyť to byl šíleně mazaně zašifrovaný název mojí banky a ty první čtyry čísla můj PIN od kreditky! Kruci…

Někde po mě chtějí pro změnu jenom čísla, tam se moje kreativita nemůže dostatečně vyřádit, musím vystačit s datem narozenin, to mám v občance. Tak to je určitá jistota, kdybych snad někdy náhodou měla nějaký drobný výpadek… nebo je taky v rodným listě – modrý desky, druhý šuplík odspodu, kdyby mi snad ukradli občanku. Musíte to mít posichrovaný na více frontách. To víte, ta paměť…

Na hlášku: „Your password has failed. Try it again.“, už jsem si tak nějak zvykla. Neuráží mne. Za to slova: „Není přece ostuda zapomenout své heslo“, mi přijdou trochu impertinentní. To je jasný výsměch! Moc se na mě nevytahuj, ty bedno!

A nejvíc mě dokáže nakrknout, když po mě počítač chce, abych opsala z rámečku jeho vlastní heslo – jsou to vždycky nějaký pokroucený číslice a písmena, jeden skoro nepozná, jestli velký nebo malý. Prý abych potvrdila, že nejsem robot. Nebo mám vyklikat nějaký rozmazaný obrázky, na kterých jsou dopravní značky či co. No a jak mám asi poznat, jestli támhle ten flek v dáli je letící racek, květináč nebo ta blbá dopravní značka! To dám tak na pátý až šestý pokus. Většinou.

Nejsem ksakru robot! Přesvědčuju vztekle ten vychytralý přístroj. Jsem přece inteligentní myslící tvor! Jenomže žiju v přetechnizovaným světě, to je to.

Dříve když jsme nebyli obklopeni tolika tlačítky, kompjútry a jinými elektronickými neřády, stačilo na patřičných místech do těch správných uší důvěrně zamumlat cosi jako: „Já jsem synovec od paní Sýkorový…“ (viz film Jáchyme, hoď ho do stroje). A ejhle! Ono to fungovalo! Odkudsi z podpultu se vynořilo kilo banánů nebo zbytek telecího. A podívejme, ještě tu máme poslední dvě volná místa na zájezdu do… no to je jedno. Kamkoliv. A bankomaty taky nebyly, těch svých pár našetřených korun si dal člověk do hrníčku v kredenci. Nebo do slamníku.

Jo ale dneska je všechno jinak. Banány a telecí sice seženu bez námahy kdykoliv, ale za to můj život zaplavily desítky číselných kombinací. Ještě aby tak někdo zakódoval dveře na WC v práci. To už bych se z toho fakt asi…

Zkrátka, bez hesla nikam nelez. To je mi jasný už z dob, kdy jsme si u babičky ve stodole hráli na piráty, lupiče a jiné kriminální živly. Kdo nezná ona magická slůvka, tomu vrata neotevřem. Nepatří mezi nás. Nebudem si s ním hrát.

Ještě že mám rodinu, která vždy ochotně pomůže. Tuhle jsem si zase něco já bláhová chtěla vyřídit online. Že prý ušetřím čas. No možná, že si příště raději stoupnu někde do fronty, bude to rychlejší. Zase jsem se ocitla v tenatech čísel a rozmazaných obrázků a navrch to po mě chtělo, abych si zase vymyslela nějaký heslo, jako by jich už v mým zapomnětlivým mozku nebylo víc než dost. Chci sáhnout po nějakým starým osvědčeným, když tu mi někdo moudře poradí, abych použila něco, co se děje běžně v mým každodenním životě, takový heslo si pak zaručeně bez problémů vybavím.

Bez většího přemýšlení jsem naťukala do klávesnice: „Skleroza1blba“ a odentrovala.

„Výborně, to je silné heslo“, chválí mne jakýsi neviditelný automat. Jsem na sebe pyšná.

No jo. Což o to, tohle úžasný heslo si sice výborně pamatuju, ale kdybyste mne zabili, tak si nevybavím, k čemu patří.

Inu, dobrá rada nad zlato.