Raz, dva, ...na tři nechat trochu vyšumět... a nakonec čtyři. Opakujte to po mně.

Obyčejné věci se stávají neobyčejnými, přistoupíme-li k nim exaktně z vědeckého hlediska. Tak třeba: skládáte oblečení do komínků? Všechno špatně! Nejprve si zopakujte zlomky a jejich násobení či dělení (učivo 5. třídy) a pak...

... vezměte třeba mikinu nebo triko, uhlaďte zadní část z jedné čtvrtiny, přehněte dlouhý rukáv v polovině a složte přes záda trika tak, aby zabíral maximálně třetinu plochy. Totéž provedeme s druhým rukávem. Tento výtvor složíme symetricky podle osy zad trička na polovinu a to celé následně pak na třetiny (záleží na délce trika). Další trika a mikiny pak skládáme obdobným způsobem a stavíme je do šuplíku v horizontální poloze tak, aby stály ve třech až čtyřech zástupech (dle rozměrů šuplíku). V případě, že je zásuvka prádelníku užší, trička naskládáme pouze do čtyř pětin zásuvky a ve zbývajícím úzkém koridoru po straně můžeme skladovat například ponožky či spodní prádlo též vyrovnané v horizontální poloze...

Asi si teď myslíte, že už jsem se definitivně zbláznila.

No zatím ještě ne, aspoň doufám. To byl jen takový trochu odlehčený úvod k mému dnešnímu povídání. Shodou okolností jsem tuhle šílenost nevymyslela já, ale jakási prakticky založená Japonka, která prý svým vynálezem odstartovala úplně nový trend v uklízení (Zdroj: Ona iDnes, 25. 4., 2016).

No nevím. Minimálně se nad tím zamyslím, až budu příště v prádelníku něco marně hledat. Znáte to, jakákoliv snaha o systematicky naskládané prádlo se zhroutí v okamžiku, kdy se pečlivě srovnaný komínek sesune na stranu, čímž zavalí jiné pečlivě srovnané komínky a pořádek v šuplíku jde do háje. No nic, já se z toho rozhodně nezhroutím.

Možná tedy časem přejdu na tu novou japonskou metodu (inu Japonci, ti jsou vždycky ve všem napřed), ale s těma třetinama, čtvrtinama či pětinama to bude v mým případě asi trochu problém - no vezmu to nějak, hezky česky, "vod voka".

Ale to už, jako obvykle, příliš odbíhám od původního tématu. Řeč nebude o ničem složitějším než je splachování WC (neboli "water closet"). Totiž vlastně ono to na první pohled vypadá, že o nic nejde. Kakat a čůrat přece umíme už od narození, tak proč by následná mechanická likvidace našeho vlastního odpadu měla být nějaká věda?

Ale je. Fakt nekecám.

Moje maminka, kterážto strávila většinu svého produktivního věku jako ekonomka v jednom výzkumném ústavu, bude již zřejmě navěky trpět jakousi profesní deformací - na všechno jde vědecky a samozřejmě vždy bere v potaz i ekonomické aspekty problému.

To já jsem spíše takový lehce nepraktický, velmi často až heuristický, typ člověka. Věci dělám tak nějak spontánně, metoda pokus a omyl, a když to náhodou vyjde - Heuréka! - zaraduju se: "Hele, ono to funguje!"

Tak teda to splachování. Začnu od Adama, respektive od nesplachujícího záchodu, ve kterém zůstávaly...., no to si snad domyslíte, neb léty opotřebovaný mechanismus již nějakou dobu neplnil dostatečně svoji funkci. A co myslíte?

Já osobně bych zcela neuváženě při nejbližší možné příležitosti zavolala specialistu na trubky vodovodní či jiné. No přece se v tom, já trubka technicky nevzdělaná, nebudu hrabat sama. Ne tak moje máma. Proč by se obracela na odborníky nebo alespoň manuálně zručné mužské členy rodiny, když může přijít na kloub věci sama?

Téma WC a jeho splachování či nesplachování se stávalo čím dál tím častěji tématem našich hovorů. Máma vždy přišla s nějakým novým převratným poznatkem, že se to musí udělat TAKHLE a pak TAKTO (nikoliv v opačném pořadí), aby se stlačil nefunkční píst a tím bylo vytlačeno či nasáto potřebné množství vody a po té došlo (konečně!) ke spláchnutí... toho, co bylo v porcelánové míse.

Dobrá, proti postupu "Urob si sám" celkem nic nemám, pokud nevyhovující stav nepřetrvává příliš dlouho a není třeba uznat, že domácí kutilství nevyřeší zdárně danou situaci.

K témuž závěru naštěstí došla po čase i maminka, po té co se jí nepodařilo vyrobit z porouchaného splachovacího systému neporuchové perpetuum mobile či co. Konečně přišel na řadu instalatér: vykuchal vnitřnosti nádržky, vyměnil jakási hejblata a pročistil zanesený odtok atd.

Maminka shromáždila rodinu ke slavnostní kolaudaci opraveného splachování: "Tak a teď vám předvedu, jak se to má správně dělat, aby se všechno efektivně spláchlo a ještě se ušetřila voda. Tenhle trik mne naučil ten opravář", uvedla máma obřadně demonstraci správné manipulace se splachovacím zařízením.

Napjatě jsme čekali nějaký salónní trik. No, jestli čekáte něco dechberoucího, tak vás zklamu. Bylo to úplně prozaické, klidně vám ho tady prozradím, nejedná se o žádné rodinné tajemství: "Jemně zmáčneme čudlík na nádržce a počítáme...raz, dva...na tři nechat trochu vyšumět... a nakonec čtyři, znovu mírně stlačit čudlík, čímž se obsah mísy dostatečně dospláchne. Opakujte to po mně...".

Jeden po druhém jsme si to směli vyzkoušet. Tedy řeknu vám, byla to pěkná fuška. Takhle když o tom člověk moc přemýšlí, tak se to prostě nedaří na první pokus a přitom je to takový banální každodenní úkon!

Tenhle měsíc asi maminka za vodu moc neušetří, ale až se ten nový způsob ovládání čudlíku zaběhne, předpokládám, že tato inovativní metoda přinese své ovoce.

Tak mne napadá, jestli by se daný postup nedal aplikovat i v jiných oblastech našeho života. Co třeba takový management stresu a konfliktních situací? To by šlo, ne?

Raz, dva,...na tři nechat trochu vyšumět... a nakonec čtyři. Opakujte to po mně... :))