Ta postarší paní určitě nechtěla být neurvalá, ale prostě jí zabíral místo na lavičce, kam se chtěla posadit. Tak ho bez okolků odstrčila stranou, aby nepřekážel. On, velký básník komplikovaných metafor, co se jen tak mýrnix...
...týrnix povaloval na lavičce. Asi ho tam někdo zapomněl, nikoho nezajímal, no není divu, když byl takový celý nějaký ušmudlaný.
To se stává.
Normálně to nedělám, ale přišlo mi ho líto. To si nezasloužil. To by se byl v dobách své největší slávy asi býval nenadál, že dopadne takhle - nepovšimnut, zapomenut a odstrčen stranou. Pravda, ne všem se tenkrát líbil, že prý je moc komplikovaný a nemelodický a kdesi cosi. A taky se dost politicky angažoval, což mu mohli jiní později vytknout. Zřejmě to myslel naprosto upřímně a chtěl být svým uměním užitečný lidem. Teprve později, když zjistil, co jsou jeho soukmenovci zač a čeho jsou schopni, prohlédl. A puklo mu srdce.
To se stává.
Ale jeho slova žila dál a lidé je četli znova a znova a hledali v nich nějaký hlubší smysl. Školáci se potýkali s jeho verši, občas jim asi moc nerozuměli, vím o čem mluvím, ale to protože v čítankách nebyly básničky, které by je zajímaly, třeba tahle:
Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.
S tou už by si náctiletí určitě poradili, no řekněte. Možná že i ti dnešní internetem zhýčkaní puberťáci by pozvedli obočí a řešili, za co všecho se může dostat Nobelova cena. A taky děti by si k němu mohly najít cestu, tedy kdyby jim ji někdo ukázal. Vlastně si myslím, že toho básníka na lavičce zapomněla nějaká babička, která s vnoučkem čekala na autobus a chtěla mu ukrátit chvíli předčítáním z knížky:
Jednou si les čet potichu
a veverky šly blíž,
dívaly se mu přes knížku.
Ty, se zdá při tom spíš!
Šimraly les, až dostal vztek,
hubačil větvemi
a foukl silou do stránek.
Bác! Veverky jsou na zemi...
"...ale babi, mě to nudí! Já si chci dohrát tu novou hru na mobilu, jo?" namítl vnouček. A pak přijel autobus, babička popadla vnoučka za ruku a do druhé ruky tašku s nákupem. Upeče mramorovanou bábovku, tu má malý rád. Kdepak ty kupované, ty se jí nevyrovnají... A tak se stalo, že milý básník zůstal na lavičce sám - odstrčený a zapomenutý. A možná nikomu nechyběl. Zkrátka, dnešní doba možná jeho básničkám nepřeje...
A já jsem ho tam cestou z nákupu našla a vzpomněla si na vlastní dětství. No jo, tohle nám také předčítala babička, ale my ji možná tenkrát moc neposlouchali, protože jsme si chtěli hrát Pexeso nebo Hurvínka na gramofonové desce.
Už si ani nevzpomínám.
Tak jsem ho vzala sebou domů, aby tam nebyl tak sám. Hodila jsem ho do své přeplněné nákupní tašky k bramborám a mrkvi, to už mě nezabije. A teď vlastně nevím, co s ním, možná ho donesu do knihovny. To je tedy konec velkých básníků v Čechách...
Tak zas někdy příště. :))
