Milá Pavlo, moc děkuju za hezké počtení... Básničky jsem měla vždycky moc ráda, možná i díky mamince, která jich měla mraky v takových těch malých knížečkách, které se mi moc líbily...Spoustu jsem jich uměla nazpaměť ...Seifert, Halas...Hrubín...ale třeba i Apollinaire nebo i Štěpan Ščipačov a jeho Sloky lásky... Dodnes jich mám plnou knihovnu..:-)))... Ještě jednou dík za milou chvilku poezie...

Vidím, že také máte ráda lavičky paní Pavlo Se slovy si hrajete moc hezky. Jinak Hurvínka se Spejblem na gramofonových deskách jsem přímo miloval. Hezký nedělní večer

To s to lavičkou jsem nechtěla opisovat, ale te Halas opravdu ležel na lavičce u zastávky. Díky za návštěvu a komentář.

No přece bys ho tam nenechala.

No to né, i když je pravda poněkud ušmudlaný.

Pavlo, to je dnes přímo nedělní chvilka poezie, to se povedlo!

Díky za komentář. Tedy já to publikovala v sobotu, ale lze to číst i v neděli. Měj se fajn, Jitko.

Potěšila jste mne, paní Kolářová. Člověk si někdy říká - jak může mít v tomto veskrze pragmatickém a materialistickém světě, šanci na úspěch, ba dokonce přežití, něco tak "zbytečného", jako je poezie.

Já se dostal k poezii, jako asi každý z naší generace, v říkánkách, básničkách a později ve škole i díky našim skvělým učitelům a dnes opovrhovaném "komunistickém školství". No a pak možná i trochu kvůli "zákusku a sodovce", kterou jsme dostávali za "recitační vystoupení" na různých setkáních důchodců, akademiích, výhod ze slušně absolvovaných recitačních soutěží, atd atp.

Ale "poezie" mi několkrát pomohla i později. Jako starý zapomínatel jsem se kdysi na průmyslovce, před hodinou češtiny, dozvěděl, že po přestávce máme odevzdat nějakou čtvrtletní práci na téma "Příspěvek do školního časopisu"! Každý měl aspoň A-čtverku "něčeho" a já - samozřejmě nic... Nuže, zasedl jsem rychle do lavice a napsal báseň:

Podzimní láska

Zlaté listí padá na barevný trávník,

"Máš mne ještě rád...?"

Neutíkej babí léto!

A ty, slunce, snaž se moje srdce rozehřát.

Jak to dopadlo? Za toto moje první a poslední autorské "znásilnění poezie" jsem dostal výbornou a jako jediného ze třídy se můj příspěvek ocitl ve školním časopise!

Poezie samozřejmě bude mít šanci vždy. Protože je krásná a často i moudrá a vždycky se najdou lidé, kteří budou mít krásu i moudrost rádi.

Děkuji za krásný komentář, také jste mne potěšil. Poezie určitě v dnešním světě nezahyne, jen někteří autoři už nám mnoho neříkají. U Halase je to škoda, i on psal kromě komplikovaných básní krásné verše pro děti nebo velice citlivou intimní poezii. K básničkám si člověk většinou prošlape (nebo neprošlape) cestu sám, ale rodiče a škola tomu mohou napomoci.

Vaše školní báseň je krásná, možná právě proto, že vznikla spontánně a na nic si nehraje, jsou v ní čistě Vaše pocity, a o to by mělo jít.

Přeji hezký den.

Díky za hezké povídání o poezii. Mám ji ráda od neútlejšího dětství. První moje dětská knížka plná básní, které si dodnes pamatuji, měla název Co srdce dalo - a byla od spisovatelky Leontýny Mašínové. (O ní jsme se ve škole neučili). A pak básně od . Hrubína, J. Seiferta - F. Halase po J. Skácela, o Mikuláška - a dalších.. Někdy si knihy poezie přináším z naší obvodní knihovny - to když je tam někdo dává "druhou šanci." Naposledy J. S. Puškina v překladu Josefa Hory:

"Básníku, blízký, vzdálený,

co znamenají všechna léta,

když píseň trvá, jež ruší čas,

v zdroj svobody své zvedá nás? " (J. Hora).

Díky, paní Pavlo, hezký den.

Vám také hezký den a díky za zastavení.

Nikdy není na škodu sem tam prolistovat stránky s poezií. Díky za připomenutí a krásnou neděli přeju

Tobě taky krásnou neděli, Marku. Díky za přečtení.

Pavlo, už mám opět krásné ráno s Tvým blogem. Díky.

Tos mne potešila, Soňo. Díky.

Dobré básně jsou jako špatné hodinky. Ale já čekám:

Až se mi báseň narodí

Zpožděná, s tikajícím osrdím

Musí to být velké i lidské

Lidé si ji připnou k zápěstí

Škapulíř proti neštěstí

Básničku s vodotryskem

Pěkný! Díky za nákuk, Josefe.

Pavli, to je tak kráááásný! Fakt je, že i v knihovně vidím, že po básních sáhnou už jen studenti, když je k tomu doporučená četba donutí. Já se snažím v programech pro školy poezii občas propašovat. Víš, jak ráda jsem byla, když třeba poté, co jsem jim zarecitovala moji oblíbenou báseň od Victora Huga - Píseň, si několik školaček nezávisle na sobě pro knížku, ve které ta básnička je, přišlo? Jedna si ji dokonce vybrala do recitační soutěže:

Proč, nemáte-li mi co říci, se držíte mě pod paží?

Proč mámíte mě dál svou lící, jež dech i králům vyráží?

Proč, jestliže mě nechápete, mi vkládáte dlaň do dlaní?

Pro jiného váš úsměv kvete za našich smutných setkání.

Proč, stojíme-li na rozcestí, se dále stýkat musíme?

Jste moje bolest, jste mé štěstí, váš pohled pálí v duši mé..

Krásná básnička! Ona poezie je dost nedoceněná a přitom se s ní chtě nechtě setkáváme na každém kroku (písničky apod.) Fandím rodičům, kteří svým dětem čtou nejen pohádky, ale i říkadla a básničky třeba od Hrubína, Žáčka, Vodňanského, Svěráka... Ale to se nedá nutit. O to víc mne potěší, když studenti, do kterých bych to neřekla, zjistí, že některé básně, které děláme ve škole, nejsou "až tak blbý". Díky za nákuk a komentář, Zdeňko.