Venkovní teploty lámou rekordy a místo v nevyvětratelné kanceláři bez klimatizace byste raději pracovali v Demänovskej l'adovej jaskyni a nebo už se vidíte pod velkým slunečníkem na pláži, na chalupě ve stínu staré borovice,...
...na vyšisované dece u břehu jihočeskýho rybníka, v oblíbené hospůdce u orosené sklenice, a tak podobně. Jenže pokud máte děti školou povinné, tak to musíte ještě pár týdnů (zuby nehty) vydržet...
Pokud navíc pracujete ve školství, tak víte, že do prázdnin je ještě setsakra vyučovacích hodin daleko. Den co den máte sto chutí napsat na tabuli cíl hodiny: Přežít! případně oznámit žákům a studentům šokující zprávu: Dneska nezkouším, žádné písemky už psát nebudeme, jen hezky ležte na lavici a nedělejte si násilí.
Bohužel to je jenom vaše vedrem otupělá představivost, něco jako fata morgana v poušti. Ve skutečnosti se musíte ještě chvíli dopouštět mírného násilí, protože do klasifikace je stále ještě relativně daleko a vy se snažíte silou vůle (vyhrůžky už se dávno minou účinkem) udržovat v chodu výchovně-vzdělávací proces. Do něj podle školního plánu patří neodmyslitelně i školní exkurze a výlety.
To se mi vždycky vybaví tmavě modrý chlebník nacpaný svačinou, plastovou lahví se sirupem a v postraním kapsičce pečlivě složená dvacetikoruna hned vedle několika obdélníčků tuhého toaletního papíru. U autobusu před školou některé starostlivé matky nabádají svá dítka: "A hlavně si nezapomeň vzít na cestě zpátky ten Kinedryl". Učitelky se snaží asi po patnácté přepočítat hlavy neposedných dětiček, vždycky je vyruší nějaké zásadní rodičovské sdělení: " Náš Pepíček někdy blinká" nebo zoufalý výkřik: "Jé já jsem si zapomněl doma pláštěnku!" Když se to na šestnáctý pokus podaří (tou dobou už má kantorka v oku lehký tik), dveře autobusu se zacvaknou a máváme, máváme...
Většinou jsme jeli na nějaký hrad či zámek, například Karlštej nebo Kokořín. Z návštěv pamětihodností mi nejlépe utkvěly v paměti veliké pantofle, které jsme vyfasovali hned u vstupu do hradní expozice. S nima se tak krásně klouzalo na naleštěných parketách. Po dějepisném výkladu o životě tenkrát v dávných dobách, prohlídce sbírek zbraní, mučících nástrojů a hladomorny, následoval krátký rozchod, při kterým jsme se útokem vrhli na stánek s občerstvením a suvenýry.
Co se dalo pořídit za takovou dvacetikorunu? Určitě žlutá nebo červená limonáda, dlouhý had z pedreku, pohlednicové leporelo (dodnes mám jedno takové doma), upomínkový odznáček, dvě Pedra nebo pytlík bonbónů - nejlepší byly ty větrový a taky sisinky. Bohužel už mi nezbyly peníze na takový to mrňavý pivíčko, protože jsem půjčila dvacet halířů Alence. Dodnes mi je nevrátila. Cestou domů jsme si porovnávali, kdo si zakoupil hezčí upomínkový předmět, Pepíček si zapomněl vzít ten Kinedryl a souška učitelka měla v oku zase ten tik. Když zbývalo do Prahy už jen pár kilometrů, vybídla nás, abychom si zazpívali:
"Sláva nazdar výletu, výletu, výletu, nezmokli jsme už jsme tu, už jsme tady... atd. atd."
Mělo to ještě nekonečně mnoho slok, aby cesta zpátky ubíhala rychleji, ale kdo by si to pamatoval. Hlavní je, že učitelka mezitím trochu pookřála, že jsme to všechno bez úhony zvládli, tedy až na Pepíčka, který měl v tváři mírně nazelenalý odstín.
Od mé poslední návštěvy Kokořína se školou uběhla už hezká řádka let. Doba se dosti změnila, ale školní výlety jsou stále na pořadu letních předprázdninových dní. Asi před týdnem jsem potkala takovou bandu děcek v centru Prahy. Sedím si tak na lavičce v parku kousek od Václavského náměstí, předstírám, že si čtu a jako zvukovou kulisu zaznamenávám následující hlášky:
"Pančelko ty záchody jsou zavřený, můžu jít tady na to pískoviště?", hlásí jeden klouček s dosti zoufalým výrazem v očích.
"Vláďo, ať tě to ani nenapadne, tam chodí bezdomovci!"
"Eliško, koupila sis taky ten Bubble Tea?" baví se mezi sebou skupinka holek, co spolu kamarádí.
"Jo, já mám modrej, ten zelenej už neměli. Hele co umím: šejk it ap, šejk it ap..", Eliška se zavlní jako profesionální barová tanečnice a ostatní holčičky se pohybují do rytmu a máchají pestrobarevnými kelímky s brčkem.
"Já jsem alergickej na banány, ale tohle je jenom zmrzlina, tam určitě žádný banány nejsou. No co, kdyžtak mi zavoláte vrtulník...", prohlásí další chlapec.
"Péťo, kdo ti dovolil jít do KFC? Bude ti z těch hranolků špatně!" prorokuje paní učitelka zlověstně.
"Tak já si sním toho hamburgra, co mám z domova..."
"Paníčelko, můžu si skočit do Markse and Spencera? Máma mi dovolila koupit si podprsenku."
"Maruško, a jseš si jistá, že máš dost peněz?" otázala se trochu překvapeně oslovená. Mě spíše napadla jiná drzá otázka: "Maruško, jseš si jistá, že už ji potřebuješ?"
"Jasně, já mám kreditku", odpověděla zcela samozřejmě asi osmiletá slečna.
Učitelka vypadala, že už bude mít za chvíli tik v oku. Zničeně sešikovala své žáčky a začaly je s kolegyní přepočítávat. Jeden zamračený hošík se tvářil, že se ho to vůbec netýká. Byl právě zabraný do jakési hry na mobilu.
"Kájo, tak jak se ti líbilo na Petříně a v Národním muzeu?", ptá se učitelka přátelsky znuděnýho kluka, který ani na chvilku neodtrhne oči od svýho smartfounu.
Raději to přeložím do přijatelnějšího jazyka, to víte Kodex a tak.
"No stálo to celkem za prd, proč jsme tam vůbec museli chodit?", odvětil Kája otráveně a dál klouzal prsty po displeji mobilu.
Doba je jiná, školní výlety už taky nejsou co bývávaly... No když to srovnám s výletem na Kokořín... :))
P. S.: Jo a to želatinový pivíčko, co mi tenkrát na něj chybělo těch dvacet halířů, jsem ochutnala až o mnoho let později. No řeknu vám, dost mne to zklamalo - takový přeslazený, ulepený, trochu jako umělá hmota...
