Mám dojem, že naše paměť už nějak zarůstá trávou...

Nevím, jaké to je pomalu a jistě přicházet o svobodu. Já jsem to nezažila. Narodila jsem se totiž přesně na začátku normalizace, kdy se lidé, poté co se krátce nadýchali jiných poměrů v reálném socialismu, začali opět smiřovat...

... s tím, že se věci vrací do starých kolejí. Mnozí si možná řekli, nějak bylo, nějak bude, musíme se s tím naučit žít. Třeba to bude mít i své výhody: určitý stupeň sociálních "jistot" (pokud vystačím s málem), "laciné" potraviny a běžné spotřební zboží (pokud je zrovna na skladě a pokud jeho cenu nesrovnávám se svým reálným příjmem), dostupná podniková rekreace, přídavky na děti, novomanželské půjčky, "bezplatná" zdravotní péči (tu jsme si nevědomky tenkrát platili plus mínus podobným způsobem jako dnes, tj. ze svých příjmů) a další "výdobytky" socialismu (pokud jsme byli loajální vůči režimu, drželi hubu a krok a příliš nevystrkovali růžky).

Moje dětství bylo krásné a bezstarostné, protože takové ty "standardní" každodenní problémy jako: kde sehnat dětské tepláky a boty, vystát frontu na nějaké lepší maso nebo pomeranče, hlavně se někde nějak blbě neprokecnout, nic moc nekritizovat a podobně, ležely na bedrech mých rodičů, tudíž šly zcela mimo mě. Od malého dítěte se očekávalo, že bude šťastné a snadno vstřebá takové ty řeči, které mu byly vštěpovány už od mateřské školky - že žije v krásné zemi s tím nejspravedlivějším politickým systémem a že ten si musíme bedlivě chránit před zlým kapitalismem a imperialismem kdesi na Západě. Věřila jsem tomu až za hrob, co jiného mi zbývalo. Doma se sice polohlasně v obýváku mluvilo o něčem, co se úplně neshodovalo s tím, co říkali ve školce a ve škole. Ale tomu jsem stejně moc nerozuměla. Koneckonců, to po mně ani nikdo něchtěl.

Na to, že realita není tak růžová a jednoduchá, jak se hlásalo, že tady něco s těmi "šťastnými zítřky" neštymuje, a že to s tou "lidskou tváří" socialistického zřízení je tak trochu Potěmkinova vesnice, přijde dítě poměrně snadno tak někdy kolem puberty, kdy se u něj rozvíjí kritické myšlení. I mně došlo, že věci, které se oficiálně říkají, nejsou tak úplně pravda. Dost mne udivovalo, že to spoustě lidem takto stačí.

Měla jsem to štěstí, že mne Revoluce a společenské změny zastihly na začátku mé dospělosti, takže v době, kdy už jsem celkem realisticky dokázala zhodnotit, zda to, co se právě těžce znovu rodí a oklepává ze čtyřicetileté agónie, bude lepší a smysluplnější, než to v čem jsem strávila své šťastné a "bezstarostné" dětství. Věřila jsem tomu, že na každý pád bude a stále věřím, i když jsou tu nějaká ALE...

Spousta lidí nepřivítala zrovna nadšeně změnu režimu, neskákala zrovna radostí do nebe, že přichází o ty jednoduché a předvídatelné "jistoty", na všem novém viděli více negativního než pozitivního, ale hlavně jim možná nevyhovovalo, že v "kapitalismu" musí každý nést zodpovědnost sám za sebe a nespoléhat se jenom na pohodlné polštáře státu. Přesně tito lidé, a je jich stále ještě dost a patrně v tomto duchu vychovávají i své děti, dnes se zadostiučiněním argumentují: "my jsme to říkali, kam to všechno povede, to byla samá svoboda a demokracie a podívejte se, kde jsme..." a "dřív bylo podstatně líp".

Jenže dřív nebylo podstatně líp, to jen naše nevědomost nám umožnovala vidět věci růžověji. A to že nás změna politického systému nedovedla ani po téměř třiceti letech k snadnému blahobytu, z toho nemůžeme obviňovat jen předešlé vlády a ty "zlotřilé" politiky, kmotry a různé prospěcháře, globalizaci ekonomiky a kdesi cosi. Za spoustu věcí si my občané a voliči můžeme sami. Více než třetina z nás pořád nechápe, že když budeme volit populisty, pečení holubi z nebe padat nezačnou.

Přeháním. Je mi jasné, že o ty bezpracné "pečené holuby" tady ani tak primárně nejde, jako spíš o to, že ta více než jedna třetina raději a na just volí populisty, kteří slibují, že dají zase všechno do pořádku, než ty, kteří je už dávno zklamali a okradli (nejen) o iluze. To chápu. Ale smutné je, že si pořád ta více než jedna třetina neuvědomuje, že populismus, není nic jiného než líbivými slovíčky obalená lež, že veškeré sliby a proklamace, že my to uděláme líp a zase se bude žít dobře a "spravedlivě", je jen velmi dobře namířený politický marketing, který umí efektivně prodávat to, co ta více než jedna třetina chce slyšet.

Tohle už tady někdy bylo, nezdá se vám? Nevracíme se náhodou k onomu rezignovanému "nějak bylo a nějak bude"? A za jakou cenu? Že to třeba dočasně vynese nějaké ty jistoty, výhody a "výdobytky", že možná pozvolna a nenápadně přijdeme o některé své svobody, že třeba, aniž bychom si toho nějak výrazně povšimli, znovu začne cenzura, kosmeticky a účelově se poupraví některé zákony, oplotíme si část hranic (proti těm hrozným migrantů přece, ne?), soukromý sektor bude pokradmu zatlačován do pozadí ve prospěch jedné velemocné státní firmy, že moc z rukou občanů se třeba tak trochu krůček za krůčkem přesune někam jinam... a tak dále. Co já vím?

Já nemám tušení, jaké to je, pomalu a jistě přicházet o svobodu. Já jsem to nezažila. Já jenom vím, že svoboda a demokracie pro mne nejsou prázdná slova, i když si za ně nic nekoupím a prázdný žaludek nenasytí. Já jen tuším, že sboboda a demokracie jsou podstatou bytí, ale aby se tato "pouhá" slova stala realitou, nesmím se nechat obalamutit lží, i když ta je možná k přežívání pohodlnější. Co já vím?

Mám dojem, že mne za tahle nehorázná slova spousta oponentů ukamenuje. Ale taky mám dojem, že naše paměť už nějak zarůstá trávou...

Tenhle článek mne napadl, když jsem se po více než týdnu mimo dosah médií a hlavní toky informací vrátila zpět do reality. Shodou okolností jsem se vyskytovala v místech, která nutí k zamyšlení - viz fotky: