Labyrint regálů a ráj zákazníka?

Jdu takhle jako obvykle do sámošky. Totiž pardon do supermarketu. Ale co to? Mámení? Připadám si jako v říši za zrcadlem. Vždyť ještě minulý týden tady bylo všechno obráceně! No dobrá, nechám se překvapit…

Vzhledem k tomu, že je to za poslední rok asi tak pátá samoobsluha v mém ´rajónu´, kde nezůstal kámen na kameni, mne už hned tak něco nepřekvapí.

Začíná se jako vždy u ovoce a zeleniny, to snad jako jediné zůstalo stejné, co na tom, že vchod je vlevo, tam co byly dříve pokladny. Pohled na čerstvé a zdravé produkty přírody má zákazníka příjemně naladit k nakupování. A tenhle obchodní řetězec si vždy dával záležet, aby regály s jablky, banány či mrkví byly v zimě v létě plné a hrály všemi barvami.

To bylo před týdnem.

Teď na mne z přepravky smutně a unaveně kouká poslední brokolice omotaná fólií jak moucha lapená do sítě. Divím se, že ty ostatní si někdo přede mnou koupil, když v asijském krámku u zastávky mají mnohem pohlednější (a hlavně nezabalené!) kousky za polovinu.

A když si chci, nedej bože, navážit jenom tři rajčata a dvě papriky, mám smůlu. Dříve jsem si do sáčku nabrala, kolik srdce ráčilo, dnes jsou v nabídce pouze takový ty plastový vaničky po půl kilech za cenu, která mne fakt neláká. Tak už i sem ten zatracenej plast dorazil, tiše nadávám. No jo ze Španělska…  A to se tenhle řetězec vychloubal ´hezkým českým´ nakupováním!

Jdu dál.

Bloudím a přestávám se orientovat. Možná že je to účel a nová obchodní strategie. Když se ptám prodavačky, kde najdu mléko, které bych logicky očekávala někde poblíž jogurtů, másla a sýrů, zamyslí se a pak neurčitě máchne rukou, že prý snad někde až za pečivem.

Aha.

Kolem regálu s moukou a těstovinami kroužím už po třetí v marné snaze najít ovesné vločky. Přece se nebudu jak pitomec pořád na něco ptát. Kdo hledá, najde. No vida, mám je. Teda ne zrovna ty vločky, ale mýdla, po kterých jsem se prve pídila u šampónů, jenže tam zrovna končil regál a za rohem…hups… už jsem byla v rejži.

A vločky pořád nikde.

Pročesávám terén a hledám, kde bych našla položky z nákupního lístku, cestou samozřejmě naberu pět dalších věcí, které vlastně až tak nepotřebuju, ale když už jdu náhodou kolem… Pochopitelně nenacházím spoustu svých oblíbených výrobků, což mne vyvádí z míry. Tady to, ksakru, přece vždycky mívali. Marně pátrám alespoň po cedulce: „promiňte, momentálně nemáme toto zboží na skladě, ale hned je doobjednáme.“ 

Nic.

Nová tvář obchodu, nové výrobky, nové ceny, jen ti zákazníci zarytě trvají na svých starých zvycích. Mám takové podezření, že se změnou image, onen supermarket také přešel do rukou nového majitele, proto všechny ty nenadálé změny. Samozřejmě k lepšímu, jak je zákazník na každém kroku ujišťován.  

Zůstává mi rozum stát nad tím, čímže se zlepšilo prostorové řešení prodejny ku prospěchu zákazníka. U vchodu za pokladnami, pravda, vzniklo více místa, klidně by tam mohla pohodlně zaparkovat menší skupina motorkářů, ale když si chci já někde v klidu vyložit svůj plný vozík a nasoukat nákup do tašek, nevidím takové ty klasické odkládací pulty.  Prostě zmizely. Ale nač myslet na pohodlí zákazníka poté, co už zaplatil.

Spotřebitelé se prostě musí systematicky vychovávat. Sice se říká: „náš zákazník, náš pán“, ale přece ho nenecháme, aby si sám určoval, co vlastně chce. Kdo je tady od toho, aby mu vysvětil, co je pro něj dobré? Je to v podstatě taková psychologická hra. Znáte přece ty triky, že lidé nakupují hlavně to, co je v úrovni očí. Takže když strávím v obchodě o půl hodiny déle, než jsem původně plánovala, utratím také více. To je logické, byť poněkud iracionální, když i sami prodavači tápou, co kde mají, neb zatím nepochopili novou filozofii svého chlebodárce.

Češi jsou národ vysloveně ´sámoškový´, slevové letáky patří mezi jejich nejoblíbenější čtivo. Ale vždycky když si naivně myslí, jak to mají bezvadně vychytaný –  tuhle nakoupí mlíko v akci, tady mají dobrý pečivo a pro prací prášky chodí jedině támhle… bum bác… obchodní řetězce mu ty zažité stereotypy trochu nabourají nějakou tou rekonstrukcí a radikální obměnou nabízeného zboží.

 Proč si vlastně stěžuji a skuhrám? Když se mi ony ´změny k lepšímu´ nelíbí, můžu jít přeci jinam. Ke konkurenci. Ta mi sice taky občas udělá čáru přes rozpočet, ale pokud s tím mám problém, můžu jít zase o dům dál.

No já jo, ale je mi líto té staré paní o holi, pro kterou je ta sámoška nejbližší dostupný obchod a ona tu teď chudák bloudí stejně bezmocně jako já a nevěřícně si mumlá pro sebe: „já se v tom tady vůbec nevyznám, to je úplnej labyrint“.

Napadne mne trochu nevhodná ironická poznámka: „co vás nemá, paní, to není labyrint, ale ráj zákazníků“ (promiňte, pane Ámosi, trochu vás vykrádám), ale radši si ji nechám pro sebe.