Vždy záleží na úhlu pohledu a na vzdálenosti ze které se na věc díváme. Tak to není žádná moudrá vele pravda, kterou jsem právě objevila, jenom potřebuju nějaký šikovný oslí můstek jak přemostit dvě tak zdánlivě nesouvisející...
... věci jako jsou plastové pytlíky v supermarketu a geopolitická situace ve světě. Taky jsem mohla tenhle blog nazvat "Blíží se už konečně doba poznání?" Ale to víte, pytlíky v headlinu táhnou mnohem více než slůvko "poznání" a taky jsem nechtěla čtenáře, kteří prohlašují, že politické blogy zásadně nečtou, odradit hned v prvním odstavci.
Ty, kteří si právě v tuto chvíli říkají: "probůh, tak vono to bude o politice", prosím o ještě trochu strpení, protože "vo tom" to fakt až tak moc nebude, slibuju. Píšu většinou o věcech, které mi jen tak cvrnknou do nosu, takže tohle nebude výjimka.
Včera jsme se školou absolvovali takzvaný "Den poznání" - nižší ročníky na Pedagogické fakultě a ty vyšší na Přírodovědecké. Člověk si trochu skepticky řekne, no nazdar, to budou nějaké suchopárné akademické plky, no ještě že nám zítra začínají desetidenní prázdniny. Abych přežila bez úhony dlouhý den, koupila jsem si cestou "Coffee to go" a denní tisk.
V "nejčtenějších novinách v Praze" se dozvídám, že: "Gratis budou jen pytlíky na pečivo". No nazdar, říkám si ten den už podruhé, to je tedy nadělení, a hned listuju na stranu pět, abych se dozvěděla další podrobnosti o té katastrofické zvěsti, která zřejmě hýbe celou metropolí. No snad to nebude tak horké, jedná se pouze o to, že igelitky už nebudou zdarma (to už, tuším, stejně nějakou dobu nejsou), abychom vyhověli jakémusi nařízení EU o recyklaci plastových odpadů.
S tím problém nemám, kvůli tomu se můj svět nezhroutí. Několik posledních let u sebe nosím plátěnou tašku na běžné nákupy (jako kdysi nosívaly naše maminky před třiceti lety), a když náhodou zapomenu, koupím si u pokladny igelitku za pár kaček, a co jako? A kvůli EU to rozhodně nedělám, jen mám prostě pocit, že je kolem mne zbytečně přeigelitkováno.
Takže s klidným vědomím, že nové "igelitkové nařízení" bez problému zvládnu (jako by se už stalo), vstupuji do Velké geografické posluchárny na PřFUK na přednášku: "Současná geopolitická situace ve světě... aneb Co se kde chumelí?". Přednášející je cca o deset let mladší než já a po chvíli mi dochází, že "akademické plky" se konat nebudou. Hovoří se o syrové realitě dění kolem nás - a já tady vedu pošetilý úvahy o nějakých pitomých pytlících!
Tohle musí pochopit i obyčejná ženská, jako jsem já, natož banda pubertálních středoškoláků, že věci, které se dějí "tam někde hrozně moc daleko" a my je známe jen ze sdělovacích prostředků (a už nám každá zmínka o nich taky pěkně leze krkem), se nás zatraceně týkají.
Přednášející nám věcně a srozumitelně vypráví o tom, jaké věci se dějí a proč se nejspíš dějí. O tom jak je my v naší "civilizované části světa" s klidem v teple obýváku sledujeme téměř v přímém přenosu. A některé ty otřesné události už s námi ani nehnou, protože jsme si "tak nějak zvykli". Dlouhodobě trvající konflikty nás už vlastně ani nebaví. V okamžiku kdy zmizí z prvních stránek novin, jako by nebyly. Co se s tím koneckonců dá dělat? Některé války, které se už táhnou desítky a desítky let, vlastně snad ani řešení nemají, tak nač je řešit?
Proč to tady vůbec vykládám? Proč tady zevrubně nekomentuju a neanalyzuju nějaké konkrétní "horké téma"? To přenechám těm, kdo tomu skutečně rozumí a nemlátí jenom prázdnou slámu. Pár poznatků mi "Den poznání" určitě přinesl: není od věci, dívat se občas na současné dění v širších souvislostech, zjistit si o nich třeba něco víc, než jen to, co se vešlo do pětiřádkového článku na netu. To co nám v našem "mikrosvětě" připadá jako nebetyčný problém, je v měřítku toho velkého "makrosvěta" dost často obyčejná malichernost.
Nechceme moc slyšet, že se v porovnání s někým jiným "tam někde hrozně moc daleko" máme relativně dobře a komfortně. Nechceme si připustit, že náš zapětminuthotový světonázor utvořený na základě toho, že Pepa přece v hospodě tuhle povídal..., může být zcela pomýlený. Jeden příklad za všechny, opět cituji přednášejícího: "Libanon, země o rozloze menší než Středočeský kraj, která má svých problémů nad hlavu, přijala bez zbytečných řečí už téměř dva milióny uprchlíků...". Neanalyzuju, nekomentuju, udělejte si svůj názor sami.
Vždycky záleží na úhlu pohledu a na vzdálenosti ze které se na věc díváme. Nebudu se trápit hloupými igelitovými pytlíky, v některých částech světa nemají ani samoobsluhy. Nebudu přebírat tam a zpátky a kolem dokola, co Ten či Onen řekl o Tom a Tamtom, to chod zeměkoule zcela jistě nezastaví. Nebudu řešit ptákoviny. Tedy jen do příště, než mi zase média laskavě předhodí, co mám pro tentokrát řešit...
