Když potkáte čerta s křídly...

Zapáchal hůře než ta popelnice, ve které se přehraboval. Měl na sobě značně umolousanou šusťákovou bundu, rozdrbané manšestráky, vlasy a vousy měl slepené do čertovského rozcuchu a jeho pracky neviděly několik dní mýdlo, natož...

…manikúru. Těžko říct, kolik mu bylo. Snad mezi třiceti a čtyřiceti. Říkejme mu třeba Franta. Jeho pravidelným rajónem bylo nádraží a přilehlé okolí jednoho středně velkého města.

Někdy se zadařilo sehnat něco k snědku, jindy to bylo horší. Občas mu do papírového kelímku od kafe z nádražního automatu přistálo pár drobných, co mu tam hodili kolemjdoucí. Jak kdy. V azylových noclehárnách ho moc rádi neviděli. To protože byl tak trochu horká hlava a občas se porval kvůli nějaké úplné blbosti. Znáte to. A taky nemohl přenést přes srdce, že mu Šmoula (tu přezdívku dostal kvůli kdysi modrý pletený čepici) přebral Marunu.

Od jisté doby Franta preferoval privát. Pod mostem u depa, v zahrádkářské kolonii nebo v tom opuštěném podchodu u nákladového nádraží. Jak kdy. Pokud ho někde vyhmátli policajti, změnil dočasně své soukromé apartmá za jiné. Když sehnal pár krabicových, vzala ho někdy na milost i Maruna, která bydlela v tý starý maringotce po stavbařích. Tedy pokud zrovna nebyl doma Šmoula. Jak kdy.

Toho dne si Franta začal dělat vážné starosti, co a jak přes zimu. V noci už přeci jen dost mrzlo a to byl teprve začátek prosince. Kdyby měl nějaké kámoše, jakože to poslední dobou byla dost bída, vrtnul by se k nim až do jara, ale ta parta ze zahrádkářský kolonie ho dost nemusela a správce depa na něj už párkrát poslal psa. S jídlem to taky stálo za houby, protože se rozkmotřil s hospodským od Psí boudy, co mu někdy dával zbytky. Totiž, párkrát se mu vyblil přímo před tím jeho pajzlem. To je toho. Nemá vařit takový blafy.

Bylo zrovna Mikuláše, tak si Franta maloval, že by mohlo kápnout o něco víc drobných. Lidi mají takovou tu dobročinnou předvánoční náladu, třeba dají i nějaký papírový peníz. To by si mohl dopřát i sprchu. Třeba. Nebo uspořádá mejdan u Maruny. Když přinese nějakej tvrdej, Šmoula třeba na chvíli zapomene na ty jejich „drobný“ spory. Možná.

Taky by mohl chodit za čerta. To by taky něco hodilo. Ani by nepotřeboval převlek. Tuhle se nějaké malé dítě ptalo maminky: „Hele, ten pán je Luciper?“ Maminka jen štítivě odpověděla: „Ne ten pán nemá kde bydlet, protože je zlej. Honzíku, nechoď k němu, určitě má nějakou ošklivou nemoc.“

Jak jako „zlej“? Copak někdy někomu něco udělal? Ani kuřeti by neublížil. No tak měl párkrát v životě smůlu, to jo. Táhlo se to s ním už od učnňáku. Taky ho na pár měsíců zabásli za nějaký drobný krádeže a tak různě. To je toho, v tomhle státě se kradou milióny a nikdo za to nejde sedět, aspoň to psali v těch novinách, co se občas válí na nádraží, tak to určitě musí bejt pravda. Pche milióny! On ukrad sotva pár stovek, no maximálně tisíc, a hned ho lapli – prostě smolař. Jo a taky ho fotřík s tou svou novou fuchtlí vyrazili z domova. Kdyby se toho dožila máma…

Jak tak přemítá nad svým podělaným životem, začne pršet. Je to takový ten hustý déšť se sněhem. To bude za chvíli durch promočený a zase se nastydne. To tak. Půjde na nádraží. Teď ještě nechodí moc lidí, tak ho snad nikdo nevyhodí. Bude dělat, že si čte noviny. To se snad smí, ne?

V nádražní hale bylo opravdu jak vymeteno. Takhle uprostřed dne tu je jen pár důchodců, kteří se vrací od doktora nebo z nákupů ve městě. A taky pár maminek s malými dětmi. Zrovna šla jedna kolem něj. Za ruku vedla tak dvouletý batole a v druhé držela kočárek naložený nějakými balíky. Asi jí měl někdo přijít naproti, ale zdržel se. Mladá žena křičela naštvaně do telefonu, vypadala dost rozhozeně. To se tak stává, pomyslel si Franta, že se na vás někdo na koho spoléháte, vykašle. To znám.

Ta paní byla asi v prekérní situaci, potřebovala se dostat dolů ze schodů, na kterých bohužel nebyla rampa pro kočárky a široko daleko nikde nikdo. V nádražním bistru měli zrovna pauzu a po nádražních zřízencích ani vidu ani slechu. Franta na ní chvíli pobaveně koukal a pak udělal něco, co by sám do sebe neřekl.

„Pani, já vám pomůžu, teda jesli vám nevadí, že sem trochu špinavej“.

Mladá žena ho mohla poslat kamsi. Nebylo by to nic neobvyklého. Udělala by to koneckonců většina lidí, které Franta potkal. Ale ona kupodivu nebyla jednou z nich. Chvíli zaváhala, pohled na Frantu jí určitě nebyl příjemný a z jeho „vůně“ se jí lehce zvedal žaludek, nicméně pak sotva znatelně kývla.

„To byste byl moc hodnej. Já strašně spěchám na vlak a nevím, koho bych poprosila o pomoc. Nechci otravovat v nádražní kanceláři, to je až na druhým konci a mně to jede za pět minut.“

Franta čapnul kovovou tyč na podvozku kočárku a pomohl té mamince na nástupiště vlaku. Tak normálka.

Jestli čekáte nějaký slzopudný happy end, žádný nejspíš není. Ta paní mu možná dala pár drobných na živobytí, pokud nějaké měla, možná, že mu jen slušně poděkovala a on jí pak sprostě vynadal – pro dobrotu za žebrotu, atd. Nevím. Každopádně se Franta na pár minut svého života stal hrdinou dne. Tedy nevykonal nic zásadního – jen nebyl na pár okamžiků odpudivý chlap-špína ale pomocnou rukou, kterou zaslalo samo nebe nebo snad peklo? Kdo ví?

Možná, že byl Franta kdysi obyčejný člověk jako vy nebo já. Žádnej andílek, to pochybuju. Ale pak se něco zvrtlo a stal se čertem, který se dostal do svého špinavého pekla ulice. Možná, že měl kdysi křídla a ty mu někdo ustřihnul, nebo je z vlastní vůle sám zahodil do popelnice, protože už mu byly k ničemu. To se tak někdy stává.

P. S.: Tento příběh je zčásti smyšlený a nemá ambice dojmout. Je to jen taková drobná mikulášská úvaha.

Na konec přikládám jednu takovou písničku, která mě vždycky vezme za srdce. Tak tedy hezkýho Mikuláše. Doufám, že jste moc nezlobili. :))