Kdo má právo vychovávat děti?

Každé dítě potřebuje především lásku, domov a bezpečí. Na tom se, bezesporu, všichni shodneme. Co ale mnohé z nás nadzvedává ze židle, je představa, že by dítě vychovávali rodiče stejného pohlaví. Nejpádnějším argumentem odpůrců této myšlenky je: Vždyť je to proti přírodě.

Pravda, příroda to zařídila tak, že biologicky mohou zplodit dítě pouze žena a muž. Mohou se ale opravdu všechny páry nebo náhodné dvojice, které se 'dopustily' sexu (aniž by měly v úmyslu počít nový život), stát rodiči i sociálně nebo morálně?

To že někdo odloží bezmocného živého človíčka u popelnice (v lepším případě do babyboxu), případně ho zanedbává nebo jakkoliv týrá, snad není proti přírodě?

K nejzákladnějším právům dítěte je mít rodinu. Nejlépe fungující rodinu. To se bohužel vždy nepoštěstí. Tisíce dětí tak končí v kojeneckých ústavech. Zároveň by tisíce párů rádo mělo vlastní děti, ale nedaří se. To zní jako jednoduchá rovnice. Proč by lidé, kteří si vroucně přejí mít potomka a mají k tomu všechny potřebné předpoklady (kromě schopnosti přirozené reprodukce), nemohli pečovat o děti, jejichž biologičtí rodiče zjevně ty přepoklady neměli?

Jenomže ta rovnice má bohužel leckdy několik neznámých. O adopci mohou požádat jen manželé (rozumí se osoby opačného pohlaví), které projdou náročnými testy a musí splňovat sáhodlouhý seznam kritérií. Pák následují dny, měsíce, možná i roky čekání, doufání, často i zklamání, než jsou 'hodni' stát se rodiči.

A jak to 'mají' registrovaí partneři? Úspěch je, že jim stát uznal alespoň některá práva manželů - dědit po partnerovi, pobírat 'vdovský' důchod atd. Ale na to, že by mohli tvořit státem uznanou rodinu v pravém slova smyslu (se stejnými právy jako ta 'tradiční': máma-táta-děti), mohou zatím zapomenout.

V současné době se česko-francouzský registrovaný pár snaží u soudu domoci svých občanských práv: chtějí s požehnáním úřadů vychovávat děti, které si osvojili v útlém věku v zemi, kde se nepohlíží na 'tak trochu jiné' rodiny jako na něco nepatřičného a nepřijatelného. Pokud soud prohrají, mohou jim v Česku v krajním případě děti odebrat a dát je, kam jinam, do ústavu nebo 'přidělit' do jiné 'vhodnější' rodiny.

Co je 'vhodné' nebo 'nevhodné', v tom mají někteří z nás, zdá se, naprosto jasno. Jenomže realita nemusí být vždy jen černá nebo bílá. 'Nepřijatelná' věc nemusí být vždy automaticky 'špatná'. Co je menší zlo: neúplná nefunkční rodina lidí 'toho správného' (neboť většinového) pohlaví nebo kvalitní soužití dvou mužů či žen (nechci zobecňovat, rozhodně se to netýká všech homosexuálních partnerů), kteří mají potenciál milovat a zajistit dobrou budoucnost 'svým' dětem (bez ohledu na to kým byly zplozeny)?

Pokud chtějí moralisté kázat o tom, že takovéto uspořádání je přece 'proti Bohu', mohu namítnout - není snad na světě celá řada věcí, se kterými by Bůh určitě nesouhlasil (troufám si tvrdit, ač nejsem věřící): násilí, války (dokonce některé ve jménu náboženství), netolerance či bezohlednost vůči druhým, atd.?

Kritikové by mohli všechny mé argumenty smést se stolu nejvyšším trumfem: Ale vždytˇ ty děti budou trpět ústrky, že jejich rodina je 'odlišná''. Ano to je možné, děti často trpí různými ústrky ve společnosti svých vrstevníků - například protože nemají značkové oblečení, ten správní typ mobilu, nosí brýle, mají nadváhu nebo zadrhávají. Rozhodně ale nebudou trpět tím, že je rodiče milují a vytváří jim bezpečné zázemí. Strkat do nich a zesměšňovat je nejspíše budou lidé, kteří prostě mají zúžené vidění světa a všechno co zrovna není podle 'jejich' gusta je 'úchylné' nebo 'nenormální'. Ale to už je o něčem jiném.