Konec září - peklo. Začínající říjen - stres. O listopadu mi ani nemluvte, ten bych rovnou přejmenovala na "tlamopad". Zkrátka podzim nemá jen podobu idylického Ladova obrázku: děti honí káču, opékají si brambory a to vše malebně
...podbarvené odstíny žluté, oranžové, červené či temné bordó.
Proč myslíte, že mají učitelé dva (skoro) měsíce prázdnin? To aby se nezbláznili z toho náporu požadavků, které je čekají hned v září, a aby jim vydržel alespoň jakýs takýs elán až (řekněme) do vánoc. A nebo aby jim ostatní, školní reality neznalí lidé, záviděli to krásné "flákání". Nevím.
Možná by se na to měl člověk, po těch létech praxe, nějak naučit předem psychicky připravit, že zase nebude stíhat a pohrne povinnosti před sebou jako sněžný pluh. Přesně to si říkám každý rok. A co byste mysleli? Zase nestíhám a zase hrnu povinnosti před sebou... atd.
Před pár týdny, když jsem si byla vyzvednout v knihovně hromadu knih (vesměs odborných), které budu muset v dohledné době (vážně nevím kdy) přelouskat, se na mne v polici s nápisem "Dnes vrácené knihy" pousmála jedna malá poměrně útlá knížečka. Už ten název mne pohladil: Kniha líných radostí.
Nebyla jsem líná a udělala jsem si tu radost, že jsem ji šoupla do batohu k dalším vypůjčeným bichlím a kilu banánů. Ať má dušička pokoj. A co byste mysleli? Otevřela jsem ji skoro až po měsíci. Začátek zněl zajímavě: "Záměrem této knihy je ukázat, že nejlepší věci jsou zadarmo..."
Hm, co tím chtěl autor asi říct? Jestli ono to nebude nějaké moudré filozofické pojednání o tom, že člověk vlastně k životu nepotřebuje žádné hmotné statky, může být živ pouze z vody a ze vzduchu, nebo tak něco. Na to mě asi moc neužije. Ale nebudu hned malovat čerta na zeď, dám tý knížce ještě šanci, řekla jsem si.
Hned na druhé straně, jsem se dozvěděla, že lenoši milují přírodu, a že ta je tu pro všechny zdarma a léčí. Pod to bych se klidně podepsala. A taky mne povzbudila věta: "Kniha líných radostí je pro všechny, kterým se nelíbí svět nepřetržité práce, stresu a radostí".
K další četbě jsem se bohužel dostala díky nepřetržité práci a stresu až po několika dnech, tedy přesně o víkendu kdy mne cca v půl sedmé ráno probudil skřek straky, která se nejspíše hádala s jinou strakou o svůj lup. V půl sedmé ráno v sobotu, kdy nikam nemusíte a zbytek rodiny bude ještě asi tak dvě hodinky pospávat, je přesně ta pravá chvíle udělat si pár "líných radostí". Tak jsem znova popadla tu knížku, abych se dozvěděla, jak se to zhruba dělá. Tady mám pár tipů, ale přeberte si to sami:
- Klidná koupel: proč ne, nevyplýtváte při ní tolik vody jako při dlouhé klidné sprše, můžete rozjímat a meditovat, dokud vám nevychladne voda a někdo nezačne bušit na dveře a dožadovat se, kdy už ksakru bude koupelna volná.
- Prohrabávání ohně - no nevím, to bych raději nezkoušela. Práci s pohrabáčem se vyhýbám. Ona taková neposedná jiskérka dokáže natropit na koberci nebo na oblečení pěknou neplechu.
- Hrbení - to jsem netušila, že hrbit se dá i pro radost.Většinou tak činím mimoděk, aniž bych z toho měla nějaké zvláštní potěšení. Spíše mne od toho neustálého hrbení u počítače bolí pořádně záda.
- Chytání padajících listů - dál jsem se v četbě bohužel nedostala, ale tenhle nadpis mi připomněl, že by možná nebylo špatné vyjít si ven na procházku. Pokud nebudu líná a nenajdu si padesát tisíc výmluv, že mám moc práce, třeba mi to udělá radost.
Podařilo se. V neděli odpoledne bylo venku krásně slunečno a tak jsem se vypravila do nedalekého lesíka chytat padající listy. No mělo to menší chybu. Poslední den září listí ještě nepadá. Tak jsem si alespoň udělala malou línou radost a fotila, co mi zrovna cvrnklo do nosu. Při pohledu na zpola uschlé stromy a trávu mne napadlo, že to bude skoro lepší black and white. Uvidíme:
P. S.: Až někdy v těchto dnech potkáte člověka, jak chytá padající listí, vězte není to blázen. Prostě to dělá jen tak pro radost, a nebo bůhví proč.
Všechny fotografie byly pořízeny mnou. V textu je citováno z Knihy líných radostí od Toma Hodgkinsona a Dana Kierana.
