Víte, kolikrát to dělám po ránu? Tak v průměru patnáctkrát až dvacetkrát. I více. Začne to už v tramvaji, když potkám někoho známýho. Samozřejmě většina se tváří, jako že nic. Bodejť, ještě aby se na mne sami radostně vrhali a ...
... zdravili jako první, i když jsou třeba o generaci mladší než já. Navíc, co bych chtěla takhle po ránu. To člověk nevidí a neslyší a myšlenkama je ještě někde mimo. Tedy ono se to přes den většinou stejně moc nezlepší. To se můžeme ve škole minout ještě tak pětkrát nebo šestkrát a stejně nepozdraví. Ne a ne.
Koneckonců není to už poněkud archaický přežitek? Ta zbytečná slůvka "Dobrý den", "Zdravim", případně "Maucta"? Žijeme v době různých technologických zázraků, tak proč ještě někdo doteď nevymyslel něco pokrokovýho jako třeba takovou tu placku, co lidi nosí všude možně. Kdybychom šli kolem někoho, s kým jsme v běžném pracovním či sousedském styku, placka by zobrazila patřičný emotikon: smajlík, šklebík, packu nahoru nebo dolů a podobně - prostě něco jako "lajky" nebo "hejty", abychom hned věděli, jak na tom s tím dotyčným jsme.
Jakýpak přetvařování a lhaní pořád! Proč mám někomu přát "dobrý" den, když bych ho ve skutečnosti nejradši... no víte kam? A navíc, to aby se člověk udobrýdenoval jenom než dojde na stanici autobusu, když ještě ke všemu na každým rohu schválně číhá sousedovic Pepíček nebo Mařenka, aby na celou ulici důležitě zařvali Dóóóóbrýýý dééén! Není kam prchnout, ledaže byste chodili venku v přestrojení nebo vůbec nevystrkovali paty z domova.
Když jednotně zrušíme zdravení na veřejnosti, nebude docházet k nedorozuměním a trapasům, jako se to tuhle před pár lety stalo mně: Byla jsem navštívit kamarády v Černošicích, městečku na západ od Prahy s počtem obyvatel cca 7000. Neznalá místních poměrů jsem se jen tak mírnix týrnix promenovala po hlavní ulici a obdivovala okolní architekturu, když se na mě nějaká slušně vychovaná paní asi mého věku osopila: "A zdravit bude kdo jako?" Ani jsem se neodvážila pípnout, že jsem z hlavního města a tam se taky třeba na Václaváku nezdravíme.
Možná by na toto téma měla už konečně proběhnout nějaká veřejná diskuse. Něco jako v tom smyslu, že už přeci dávno žijeme v multikulturní společnosti a není únosné dodržovat stále stejné společenské zvyklosti tak jako dříve. Asi trochu hůře se bude tato myšlenka prosazovat na venkově, tam se zdraví každý s každým (téměř) i několikrát denně. Taky by tato změna konvencí mohla vyvolat odpor, zejména mezi starší generací.
Ale nakonec bychom si přeci jen zvykli. Jako vždy. Někomu to sice trvalo pár let, než přestal používat oslovení "souhu" nebo "souško", ale už se to podstatně lepší. Třeba by pomohla nějaká instruktážní videa se známým hercem jako figurantem, který by trpělivě vysvětloval, jak se správně chovat na veřejnosti. Když jsme zvládli i tyhlety internety, tak tohle už bude hračka. Snad.
Zvláště citlivě je však třeba sdělit tento návrh rodičům a prarodičům, v jakém duchu mají vychovávat své potomstvo, naši budoucnost. Některým se to úspěšně daří už teď, přestože žádné instrukce nečetli, neb ony ještě nebyly ani projednány natož schváleny v našich zákonodárných orgánech. Jejich dítka mlčí jako zařezaná, když potkají souseda z druhého patra nebo učitelku, která je učila předloni, takže už ji nemusí zdravit. Správně.
Úlohou školy a jiných vzdělávacích zařízení by pak bylo jako vždy: vysvětlovat, vysvětlovat a, Nováku dávej pozor a nehraj si s tím kružítkem (!), vysvětlovat, jak se to s tím zdravením má správně dělat. Ale hlavní těžiště výchovy přeci jen spočívá na bedrech rodiny. Tu škola rozhodně nemůže suplovat!
Tahle nosná myšlenka mne napadla shodou okolností cestou do školy, kde pracuji. Na trase od tramvaje do hlavní brány školy jsem potkala asi přes padesát studentů, které buď osobně učím nebo je znám pouze od vidění. Pozdravilo mne asi tak pět nebo šest z nich a to vesměs ti (až na výjimky), které nejsem ani schopná zařadit, do které třídy chodí. No nic. Po ránu člověk nevidí a neslyší.
Než vytasím klíče a čip, kterým "odcvaknu" svůj příchod, předběhne mne skupinka dívek tak z prváku nebo druháku. Slyším hlas naší milé paní recepční:
"Dobrý den, slečny. Jé promiňte, já zapomněla, že vás nevidím..."
Tak schválně, já to taky zkusím. Zatnu zuby a neřeknu ale vůbec nic. To zvládneš, říkám si...
Ooops, I did it again! Já si na nějaké novoty hned tak nezvyknu. Už mi to zase uklouzlo, usměju se na paní z recepce a řeknu: "Dobrý den".
No třeba se to časem podá. Tak snad příště. :)
