Jak je důležité míti Arnolda...

Víte, co dá práce napsat článek tak, aby byl zajímavý, originální, patřičně kontroverzní, strefil se do toho správného tématu a všeobecné nálady, oslovil svým neotřelým a provokativním nadpisem, jinými slovy, byl co nejvíce čtivý?

Odpověď zní: je to dost fuška, jde to fakt blbě a výsledek je vždy nejistý. Ono nestačí sepsat jakýs takýs slušný text, pohrát si se slovíčky a s nějakým nosným nápadem a tu a tam hodit do placu pár vtipných glos. Taky je potřeba mít své stálé příznivce, kteří vás nezavrhnou, když se vám tentokrát něco trochu nepovede, nebo se myšlenka, o které jste si mysleli, jak je brilantní, nakonec jeví jako nudná a trapná. Výhodou je samozřejmě mít i své věrné, téměř nekritické obdivovatele, kteří tleskají už jenom tomu, že jste opět něco sepsali.

Tak to bohužel, či možná naštěstí, není můj případ, neb jsem jen obyčejná, okrajová autorka. O štěstí mluvím, protože na mně nevisí ta tíha zodpovědnosti pravidelně se vyjadřovat k závažným událostem a nepohání mne nutkavá potřeba psát jeden blog za druhým, hlavně abych neupadla v zapomnění a čísla pod mým jménem povážlivě neklesala. Když nejsou nápady, tak si holt dám pauzu, ono se to nezblázní. A i kdyby...

Proč bohužel? Protože být obyčejný a bezvýznamný autor také znamená, že si mne mnozí čtenáři s pravidelnou důsledností ani nevšimnou a číst mne prostě už z principu nebudou, a ne že ne. No když to tak musí být, tak to tak prostě je, co nadělám. Zaženu pocit zklamání a hořkosti tabulkou hořké čokolády (mléčnou nemám ráda) a zkusím příště napsat něco lepšího a ještě lepšího, třeba to tentokrát vyjde a třeba taky ne...

Tak jsem si tady lehce poplakala a postěžovala, ale teď bych ráda vyzdvihla další pozitiva toho, proč není až tak špatné být v šedé zóně průměru. V poslední době se nám tady totiž rozmáhá takový nešvar: diskuse některých nejčtenějších blogerů navštěvují trollové, kteří se prostě baví tím, že jsou ironičtí, uštěpační, sebestřední a rádi se hádají a útočí. Někteří uštědří rovnou ránu na solar, jiní jsou neuvěřitelně jízliví a rádi převrací a s patologickou posedlostí rozpitvávají věty vytržené z kontextu článku.

Vezměte si třeba takového Schwarzeneggera (můj pracovní název jednoho obzvláště agilního diskutéra), který sice patrně neoplývá svaly a sebejistotou drsňáka, jako je Barbar Conan, ale přesto umí udělat pěkný dusno a nepřívětivo. Na kulturistu Arnieho pochopitelně nemá, je to spíše takový skřítek neposeda, vlezlý jak opice a neskutečný prudič. Zkrátka takový "intelektuální" Terminátor: co mu přijde pod ruku, to zkritizuje a zesměšní a pak odchází s vítězoslavným úsměvem (spíše s úšklebkem) z bojiště s dobrým pocitem, že se mu zase podařilo nas...štvat pár lidí.

Tím "bojištěm" myslím diskuse, které už pomalu a jistě přestávají být diskusemi a mění se u článků některých blogerů v pavlačové výstupy a hospodské šarvátky. Být to v reálu, tak už snad začnou létat facky, židle a zubní protézy. To by bylo šrámů, rozbitých nosů a monoklů, kdyby se do toho "hrdinové" diskusí pořádně obuli!

Ptám se proč? Není mi to totiž ale vůbec jasné, k čemu je dobré tolik verbální agrese, ironie a naschválů. Když se mi obsah nějakého článku nelíbí, tak ho logicky nečtu, když si ho přesto přečtu a nesouhlasím s něčím tvrzením, tak vznesu nějakou věcnou (pokud možno slušně formulovanou) připomínku a nebo pomlčím a myslím si své.

Proč se z veřejného blogu stává ring a kolbiště názorových střetů a osobních urážek? To už jsme vážně tak frustrovaný národ (tedy stále ještě doufám, že je to "jen" část národa), že si musíme vjíždět do vlasů při každé příležitosti, protože Franta řekl A, kdežto Béďa si myslí B a Maruna to všechno zmydlí do latě, dokud všichni nebudou souhlasit s C?

Dost možná o té bující skepsi a sílící frustraci čím dál tím více vypovídá skladba zdejších blogů: převažují politické komentáře, komentáře politických komentářů, polemiky s komentáři komentářů apod. A mezi tím vším se v koutku krčí pár nekonfliktních článků o běžném životě kolem nás, které mají "jen" prostou ambici - pobavit, potěšit, odpočinout si.

Proč tohle všechno píšu? Protože já můžu. U mě se ZATÍM nezastavují trollové jako Arnold, Zora a jim podobní. A pokud by snad měli tu potřebu, tak ať táhnou o dům dál, protože tady u mě by neměli to správné publikum a odezvu. Mě totiž naštěstí nečtou davy lidí, nedávají mi jako vždy zaslouženou karmu, spíše naopak.

A proč teda vlastně, když si takhle stěžuju, pořád ještě píšu a nedržím kušnu? Protože mne to pořád ještě (příležitostně) celkem baví. A pořád ještě věřím v to, že si to pár lidí přečte, řekne mi svůj názor nebo aspoň pošlou kamarádského smajlíka. To taky není úplně málo. I já si moc ráda přečtu normální články normálních lidí, kterých už tu za chvíli bude jako šafránu, ale stále ještě DÍKYBOHU existují. A jestli mají čtenost stopadesát nebo dva tisíce, na to nehledím, protože vím, že i málo čtení autoři píšou velmi dobře.

Teď už ale raději zavřu tu svou nevymáchanou pusu, než přes ni dostanu. Tak nevím, jestli by nebylo dobré mít u sebe nějakého skutečného Arnolda Schwarzeneggera, aby mne ochránil před zlými útoky těch zatrolených trollů a jiných "drsoňů", kteří mi to prostě musí vytmavit.

Tak zas někdy příště. Možná. :))