Hezky česki

Největší noční můrou zadavatele maturitní písemky je, aby se snad nezakoktal, než přečte několikastránkové Pokyny pobledlému a nezvykle zamlklému publiku. Text neznámého autora z CERMATu vydá rozsahem bezmála za kapitolu románu.

Tučná písmena v textu označují vše důležité, kurzívou v uvozovkách jsou zaznamenány instrukce, které musí zadavatel přečíst doslovně, a normálním písmem jsou informace, jak přečíst tyto instrukce. Aktualizace oproti loňsku jsou podtrženy vlnovkou. „Ježišmarja, já se v tom nevyznám!“, zoufá si vystresovaný zadavatel a pro jistotu přečte nahlas i větu: „vyzvěte žáky, aby se usadili do lavic…“

Kdo nechce ponechat nic náhodě, prostuduje si sáhodlouhé Pokyny už den předem, aby před adepty zkoušky zralosti úspěšně zamaskoval, že je ve skutečnosti nervóznější než oni sami. Když oddrmolí, co mu zadává protokol a ještě poznámky pod čarou navrch, vzhlédne k zoufale se tvářícím studentům:

„Nějaké dotazy?“

„A jak to tedy máme napsat?“ zeptá se kdosi zmateně.

Zrada! To v instrukcích nebylo! Musí se z toho nějak alibisticky vylhat:

„No pokud možno, co nejlépe“, dí shovívavě pedagog. Teď už si konečně bude moci dvě hodinky dělat svoje a oni ať se dusí ve vlastní šťávě. Jen ať předvedou plody svého ducha za poslední čtyři roky. Hlavně když to holenkové napíšou hezky česky.

´Hezkou´ češtinou se tentokrát ´blýskli´ i autoři jednoho zadání didaktického testu. Opět zkoumali nejen znalosti mateřštiny maturantů, ale i jejich IQ, zběhlost v cizích jazycích, případně schopnost přečíst ten samý text zhruba osmkrát. Od všestranně vzdělaného středoškoláka se také samozřejmě očekává, že bez problémů porozumí následujícímu úryvku z literatury:

 „…sme seděli v mlíčňáku Korova a decidovali sme, co budem ten den dělat. Jedna z těch tří ptic stojících u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala břicho do rytmu toho, čemu říkaly hudba. Cítil sem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujou nože a jak se mi chce rozdat si někde trochu přesilovky…“

„...Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šudybuda…“

„…vyšel zpoza rohu Veřejný knihovny, kam dneska zrovna moc píplů nechodí..

Úkol: Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), či nikoliv (N):

1. Veřejná knihovna sloužila jako útočiště před mladistvými výtržníky.
2. Už v baru dostal alespoň jeden z přítomných chuť se s někým poprat.

No tak nevím, se slovem ´pticy´ a ´decidovali´ si snad ještě naše mládež nějak poradila, ale co je to ´farkulele´ a šudybud´, to netuším ani já.

 Pokud se študák náhodou nechytá v ruských či anglických výrazech typu ´doguljali´, ´zlukoval´ nebo ´vojs´, snad mu jde alespoň matematika a vysvitne mu naděje na 1 bod za otázku:

„Kolik postav bylo podle výchozího textu prokazatelně v baru?“

Vysloveně nedidaktický mi přišel požadavek napsat, který slohový postup se uplatňuje v tučně zvýrazněné pasáži textu:

„Byl to sešlej týpek učitelskýho ouldana…. V podpaží měl knihy a zasranej deštník.“

Kdo si navíc poradil se jménem legendárního řeckého autora bajek, nepopletl si významy slov ´dementuje´ a ´determinuje´, vzpomněl si v kterém románu se řeší rozklad osobnosti člověka závislého na alkoholu, a prokousal se jinými nástrahami českého jazyka a literatury, ten si mohl v klidu oddechnout, že to má v kapse.

V písemné práci už dnešní studenti naštěstí nemusí cupovat citáty klasiků ´Jak lvové bijem o mříže´ nebo ´Bude-li každý z nás křemenem, je celý národ z kvádů´, výběr témat byl opravdu široký: V poušti, Bez titulu ani ránu, Syndrom vyhoření, Zapadlé nádražíčko, Ztráta paměti, případně: Hranice mezi odvahou a šílenstvím.

Nevím, co bych si asi tak vybrala, snad bych zvolila nějaký kompromis:

Bez titulu pochopitelně nedám ani ránu, ač dávno trpím totální ztrátou paměti, kam jsem vlastně uložila svůj vysokoškolský diplom. Se syndromem vyhoření na tom nejsem o mnoho lépe, možná by pomohla meditace někde na opuštěném místě v poušti. A tak posedávám na starém zapadlém nádražíčku a čekám na ten svůj vlak, který mě odveze na místa, kde mi můj titul bude asi tak na dvě věci. Budu zde dumat a meditovat o tom, že můj život se tak trochu pohybuje na hranici mezi odvahou a šílenstvím…

Ještěže už mám maturitu. Nebo snad ne? Už ani nevím.