Dýchánek s děravými ponožkami

Někdo schovává ve skříni kostlivce, jiní zase vzpomínky v podobě léta nenošených šatů, prvních botiček svého dítěte, milostné dopisy od dávných lásek... No a občas se i stane (znám to jen z košilatých vtipů), že se pod visícími...

... košilemi a jinými oděvy skrývá nějaký ten neoblečený záletník, který nestačil zvolit jinou únikovou cestu, když se manžel dotyčné nečekaně vrátil domů... No ehm, to ať si každý přebere sám...

__________________________

Tak jsem se tuhle dala do přebírání věcí v té velké šatní skříni v předsíni. Nebylo to ale jenom takové to povrchové přerovnávání ramínek na štendru a třídění na hromádky: do práce, raději už jen na doma a do Armády spásy. Vzala jsem to pěkně do šířky i do hloubky. Znáte to, když nemá úča uprostřed těch nekonečně dlouhých prázdnin co dělat - žádné přípravy ani písemky k opravování, tak se dá prostě do gruntování.

Kromě pár hmyzích "kostlivců" a běžných nánosů prachu jsem vytáhla na světlo Boží různé krabice, které tam už leží, já nevím jak dlouho a tím pádem netuším, jaké překvapení se z nich vyloupne...

Nebudu vás napínat. Dopisy dávných lásek tam rozhodně na povrch nevypluly. Ty přece schovávám v posledním šuplíku pracovního stolu. No jo ale kterýho pracovního stolu? Mezitím jsem se už párkrát přestěhovala. Nevím, raději to nebudu zjišťovat. Dávné lásky už jsou dávno pohřbené (v mé mysli, samozřejmě, ne snad že by už všechny byly na onom světě) a tak to asi už zůstane... Tak tedy v jedné z těch krabic na mne vykouklo fotoalbum z dovolené z roku 1993. Chvíli jsem tápala, která z těch mladých usměvavých tváří na fotce patří mně a pak jsem se poznala podle toho svýho oblíbenýho trička...Ježiš to jsem já? To už snad ani není pravda! Ale sekne mi to...

Další "cenný" objev v následující krabici byly staré bezcenné účtenky, složenky či výstřižky z novin. Co s nimi? Prohrabat jestli tam není něco důležitého (třeba obálka s penězi pečlivě uschovaná před léty na tzv. "horší časy"), zbytek roztrhat a vyhodit. Jenže to prohrabávání se starými papíry (nic na horší časy jsem tam bohužel nenašla, takže se mám asi dobře) zabere poměrně dost času - to se člověk občas zasekne u zdánlivě bezvýznamného lístku se vzkazem, zavzpomíná a... Víte, o čem mluvím...

Ovšem zlatým hřebem mé gruntovací mánie byl nález velké igelitky plné - hádejte čeho? Lichých a děravých ponožek! Ty potvory jsou snad všude a množí se geometrickou řadou ! Trpaslíci jsou proti nim milá přátelská stvoření. A to jsem si myslela, že zásobu fuseklí určených na zašití až snad někdy bude (leda tak v příštím životě) čas, máme v tom plátěným pytli s obrázkem lenochoda zavěšeným nad košem na prádlo. :((

Takže tahle vpravdě už historická igelitka je vlastně takovým tichým mementem, jak šel v naší rodině čas. Když jsem se probírala jejími útrobami v naději, že snad najdu nějaký použitelný kompatibilní pár, zaznamenala jsem, že má obliba černých ponožek se táhne už více než deset let, jen jsem přešla na kvalitnější materiály, které zachovávají tvar a barvu (což se o těch prehistorických říci nedá - netušila jsem, že existuje i padesát odstínů černé!). U dětských pidiponožek různých roztomilých vzorů jsem nostalgicky zavzpomínala na doby, kdy byly naše dospělé dcery asi tak o půl metru menší a došla jsem k závěru, že téhle hromady už se jehla ani nit nedotkne.

Doufám, že teď nevypadám jako "ta, co nikdy nezašívá ponožky" a potažmo nepečuje dostatečně o teplo domácího krbu. To teda ne! Mýma rukama už prošly stohy fuseklí, ale čím více se člověk piplá s estetickým zacelením díry, tím dříve se textil proděraví hned vedle vašeho "uměleckého" výtvoru. To už je takový neměnný přírodní zákon. Ostatně, ruku na srdce, jak jste na tom vy? Netvrďte mi, že vy doma nemáte žádné nevyřízené pohledávky - všechno je vyžehleno, spraveno, zašito a řádně na svém místě (???). To vám prostě nevěřím.

Tak mne napadá jak vrátit těmto nevděčným a frustrujícím rukodělným aktivitám smysluplnost a dodat jim aspoň trochu společenské prestiže. Asi moc čtu anglosaskou literaturu, kde s to hemží všelijakými dobročinnými a jinými dámskými kluby, které provádějí různé pošetilé, ale i zajímavé činnosti. Co kdyby se občas dámy (nechci chlapy diskriminovat, ale kolik z nich umí zašívat ponožky?) sešly na čajovém dýchánku a kromě konverzace o všem možném by si taky spolu pěkně zalátaly, vyměnily si pár nejžhavějších drbů případně párů ponožek, které už je omrzely nebo z nich dítka vyrostla? A jako každý správný dámský klub, určitě by tyto ženy vymyslely i nějaký užitečný, eko-přátelský a bohulibý způsob využití toho nekonečného do všech světových stran se rozpínajícího moře roztrhaných ponožek...

No nic, to jsem se jen tak trochu zamyslela a nechala unést fantazií. Tak já jdu zase třídit. :))

Tak zas někdy příště. :))