Do sametu se pozvolna dávají moli

Pro někoho je to už dávná historie. Rovných čtyřiadvacet let od onoho chladného listopadového pátku. Mladí lidé křičeli: Máme toho dost, Svobodu, Demokracii atd. Někdo na ten den vzpomíná s nostaligií, někdo roztrpčeně, jiní zase se značně smíšenými pocity. Mělo to cenu? Určitě ano, ale...

Někdejším studentům je dnes už hodně přes čtyřicet. Místo revolučních ideálů spíše řeší každodenní realitu: rodina, práce, přibývající věk - jak to všechno skloubit a nezbláznit se z věčného stresu a nejistoty co bude za deset let? Ti kdo tenkrát stávkujícím studentům vydatně pomáhali - střední generace, by se dnes rádi  dočkali zaslouženého důchodu, ale jeho výše je spíš výsměch a degradace jejich celoživotní práce.

Chtěli jsme demokracii. Ano, tak ji teď máme i se všemi vedlejšími efekty: otevření hranic, liberalizace trhu, privatizace, globalizace, přesun zodpovědnosti ze státu na jednotlivce (Au, to někdy bolí, vážně jsme to takhle chtěli? říkají si mnozí). Přáli jsme si svobodu - tu také v širším slova smyslu máme. Skončila cenzura, perzekuce lidí s jinými politickými názory a izolace od západního světa. Dávno už nežijeme v totalitním režimu. Ale jsme skutečně svobodní?

Nestali jsme se náhodou tak trochu otroky konzumu, bezhlavého plýtvání, vyjídání spíže na úkor příští generace? Nepřipustili jsme náhodou díky bezbřehé svobodě, že nás někdo okradl o miliardy a teď se nám hlasitě směje někde na Bahamách nebo jinde, jak jsou ti Češi hloupí a naivní?

Chtěli jsme do světa. To se nám také splnilo. Tak trochu tápeme, jestli spíše patříme na západ nebo na východ - hlava by chtěla tam, ale nohy ji neposlouchají a jdou opačným směrem. Svět také přišel k nám - má to své výhody i nevýhody: zahraniční kapitál potřebujeme jako sůl, ale nebudeme jednou muset rozprodat naše rodinné stříbro a vzdát se vlastní identity, protože jsme přece jedna velká globální rodina?  Jsme sice svébytný národ s vlastní bohatou minulostí, ale jaká je naše budoucnost? Nestane se z nás jednou globální skanzen větších a mocnějších států? Zahubili jsme mnoho tradičních drobných českých podnikatelů a místo jejich krámku postavili nadnárodní řetězce s předraženým zbožím nebo asijká tržiště se věcmi za hubičku (ale tak na dvě použití).

Už teď si na některých místech naší země připadám jak v Disneylandu - schválně projděte se centrem Prahy a kupte si něco typicky českého: je libo Bohemian glass, matrojška, čínské kung pao nebo africké bubny? Pak to můžete spláchnout pomocí Stoličnyje vodky nebo si radši kupte Czech beer (ale za západní ceny).

Občas někomu z nás rupnou nervy a jdeme si zakřičet do ulic: Máme toho dost! Čeho vlastně? Zdražování? Nízkých platů? Hospodářské krize? (v novinách nás sice pravidelně informují o tom, že teď jde zrovna ekonomika nahoru, ale co naplat, když to moje peněženka ani nezaznamená?) Ztráty zaměstnání? Lží a korupce? Euforie ze svobody už dávno vyvanula, do sametu listopadové revoluce se pozvolna dávají moli. Slušnost a poctivost, pravda a láska se stávají terčem nejapných vtipů. Kam se poděly naše sny a ideály? Je vyprodáno (nebo spíše rozkradeno).

Zapalme si dneska svíčku a zavzpomínejme. Určitě už bylo hůř a někdy zase třeba bude líp. Ale to záleží jen na nás.

Pustím si starou obehranou kazetu Jaroslava Hutky, svou oblíbenou písničku 'Pravděpodobné vzdálenosti'. Autor ji napsal už kdysi dávno v minulém režimu, ale posuďte sami, jestli se tak trochu nehodí i do dnešního světa:

" ...nikdy se nedozvím, co se na všechno říká. Pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí. Nejsou zločiny za které by se mělo střílet, pouze lež která se pravdě podobá....Je pravděpodobný žal a pravděpodobný svět a pravěpodobná láska a pak se dožijeme let".