Co to tam, proboha, nosíš?

No nevím jak vy, ale já ve svý tašce do práce nosím jenom samý opravdu absolutně NEZBYTNÝ věci. Naprosto nechápu, že některý ženský si vystačí s čímsi titěrným elegantně přehozeným přes rameno nebo zavěšeným na předloktí, čemu...

...se říká od nepaměti dámská kabelka. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled použila tento módní doplněk menší velikosti než tvz. shopper bag, tj. maxi kabela, kam se musí vejít všechno. To čemu se říká "psaníčko" nebo "minikabelka", je mi opravdu celkem k ničemu, protože jenom pěněženka, klíče a brýle na blízko by zabraly devadesát devět procent jejich úložnýho prostoru.

Stejně, ať dělám co dělám, většinu dní v týdnu se mi nedaří všechny potřebné věci narvat ani do svý maxi objemný tašky, tak abych si přitom zároveň pod její tíhou nevykloubila rameno. Takže nezbývá nic jiného, veškerá elegance a šmrnc jdou stranou, nahodím na záda naprosto neelegantní a nešmrncovní batoh a vyrazím do školy.

A jak tak cestou do práce míjím hloučky svých studentů, tiše žasnu, že někteří z nich si na rozdíl ode mne vykračují jen tak na lehko s nějakou trendy brašničkou velmi minimalistických rozměrů, kde mají tak maximálně mobil, propisku a jakýsi univerzálně použitelný sešit na všechny předměty, kdyby snad náhodou chtěli předstírat, že si v hodinách dělají poznámky. Štastná to mládež!

Tak nevím, v čem je chyba, když si ráno chystám své školní zavazadlo a ukládám do něj JENOM sešity s přípravami, opravené písemky, klasifikační notýsek, učebnici, pracovní sešit k učebnici, kopie několika stránek jiné učebnice, knížku z knihovny s dvoudenním zpozdným, svačinu, mobil, diář, flash disk, klíče, pár dámských serepetiček a občas dokonce i deštník a náhradní brýle. Pak to všechno zvednu, lupne mi v zádech a moje artrózní rameno zakvílí. A to ještě na zpáteční cestě ponesu nákup!

Když o tom tak přemýšlím, nosičkou objemných nákladů jsem se stala zhruba někdy v době, kdy byly děti malé. Jenom výprava na pískoviště si vyžádala bágl napěchovaný k prasknutí vším možným a nemožným plus několik dalších doprovodných břemen: dvě tříkolky, házecí balón, kyblíčky a samozřejmě hlavně nezapomenout s sebou vzít dvě děti.

V pozdějších letech jsem si tak nějak navykla mít u sebe vše potřebné i pro případ různých živelných pohrom, odřených kolen, hladu a žízně, nečekaného ochlazení, případně prudkého oteplení. A abych toho snad neměla úplně málo, dost často jsem si zapomněla vyházet ze dna batohu věci momentálně nepotřebné, takže jsem někdy uprostřed léta nacházela vedle opalovacího krému i náhradní zimní rukavice! Občas jsem v postranní kapse svýho ruksaku objevila i takový kuriozity jako duralový stojan na kolo, který se z něj ulomil před několika měsíci. No co, v případě nouze by se s ním dala prošťouchávat třeba lavina nebo by mohl sloužit k sebeobraně před neznámým útočníkem, apod.

A nejhorší to se mnou je, když si mám asi tak za půl hodiny zapakovat jen to nejnutnější a kvapně opustit domov. Když jsme roce 2002 byli nuceni se kvůli povodním na několik týdnů přestěhovat k rodičům, co myslíte, že jsem zabalila do evakuačního zavazadla? Zatímco voda kolem našeho domu a v přilehlém okolí (neb v záplavové zóně) povážlivě rychle stoupala, házela jsem nesystematicky do největší krosny, kterou jsem doma našla, věci pro sebe a pro děti, jako bychom se chystali na severní pól. Samozřejmě jsem tam přidala i spoustu zbytečností jako: brož po babičce, svoji oblíbenou knížku nebo ten modrý svetřík, co mám tak ráda.

Kupodivu jsem měla zabaleno mnohem dříve než manžel, který dlouho řešil, jak silné lano (má jich doma ve skříni několikero) si vzít, který z nožů bude nejlepší a jestli tu malou nebo spíše tu větší baterku. Naštěstí jsme stihli jeden z posledních evakuačních autobusů, než voda definitivně odřízla jedinou únikovou cestu přes most.

Nakonec se ukázalo, že mám sice s sebou asi milión nepotřebných hloupostí, ale mohli bychom já a děti u rodičů klidně vegetovat i několik měsíců, zatímco manžel byl sice vybaven sekerou, lanem, několika noži a baterkami, ale zapomněl si tak nějak vzít více než jedny náhradní trenky a ponožky, o jiných svršcích nemluvě.

Aniž by to byl původní záměr, koukám, že se můj článek jaksi zvrhává v podrobnou instruktáž jak si (ne)zabalit evakuační zavazadlo. A to jsem chtěla hovořit pouze o dámských kabelkách. Jak jste však asi z dosavadního textu pochopili, nejsem zrovna kompetentní osoba, která ví bezpečně, k čemu tento módní doplněk správně slouží. Dát si do ní pár drobností a být ve společnosti za dámu? Tak to asi není tak úplně můj případ.

Já bohužel nejsem schopná mít u sebe jenom "pár" nejnutnějších věcí, můj obvyklý mega těžký bágl je toho důkazem. Jednou když ho můj muž chtěl přemístit o pár metrů dál, aby o něj nezakopával uprostřed obýváku, než vyložím tašky s nákupem, vyjeknul údivem: "Co to tam, proboha, nosíš? To máš snad kompletní vydání Ottova naučného slovníku?"

No nebyl až tak daleko od pravdy. Jenom jsem ten den nezbytně nutně potřebovala v práci souborné dílo J. A. Komenského, což je docela úctyhodná bichle - zcela výjimečně samozřejmě.

Jak říkám, já nosím u sebe opravdu jenom samý absolutně NEZBYTNÝ věci, ale to víte škola bez Komenského...:))