A vysoko nad námi na obrovské mucholapce visí nebe s hvězdami...

Tenhle verš z jedné písničky jsem si do nadpisu vypůjčila schválně. Připadal mi takový příhodný. Představte si  sympatického chlapa s postavou medvěda, který nikdy nepatřil mezi megastár, ani se nechytil do mucholapky šoubyznysu.

Dokázal zůstat po celá ta dlouhá léta, která působí jako muzikant, sám sebou. Na koncertním pódiu budí dojem nesmělého kluka na prvním rande, ale jakmile hrábne do strun své akustické kytary, začnou se dít věci. Čaruje s akordy stejně jako se slovy svých písniček. Jsou křehké jako vybroušený křišťál a hravé jak klubko koťátek. Pohladí vás na duši, vykouzlí úsměv a možná se vám v koutku oka zaleskne i slza.

Někteří z vás tuší, že tady píšu o výjimečném písničkáři Karlu Plíhalovi, který zítra slaví pěkně kulaté narozeniny. Pro ty z vás, kdo o něm nikdy neslyšeli, uvádím pár životopisných údajů:

Karel Plíhal se narodil 23. srpna 1958 v Přerově. Vystudoval strojní průmyslovku, pracoval jako konstruktér, poté topič v olomouckém divadle a od svých patnácti let hrál v různých undergroundových country-swingových kapelách (Hučka, Falešní hráči a Plíharmonyje). Pak se vydal na sólovou dráhu.

Je čtyřnásobný držitel ceny folkového hudebního festivalu Porta. Kromě vlastních písniček skládá hudbu k divadelním představením, píše básničky, aranžuje hudbu jiným muzikantům a režíruje nahrávání alb.V roce 2012 získal cenu Anděl v kategorii Folk a Country.

Karel Plíhal je pověstný svou plachostí, z čehož si tak trochu utahují ve filmu Rok ďábla, kde si zahrál po boku Jarka Nohavici, Čechomoru a dalších. Na koncertech má údajně reflektory schválně nastavené do očí, aby ho neznérvózňovala přítomnost publika - jak mu rozumím! (Zdroj: upraveno z Wikipedie)

Jeho něžné a laskavé popěvky jsem si zamilovala tak někdy ve třinácti či čtrnácti letech, v době, kdy se mohutně žilo nonstop, sbírala se céčka a holky z naší základky brečely dojetím, když zazněl v rádiu song Holky z naší školky. To já jsem to s hudebním vkusem měla vždycky trochu jinak - prostě totální mimoň nedotčený mainstreamem. Když jsem kdysi na škole v přírodě v Tatranské Lomnici (psal se cca rok 1984) vybrala z jukeboxu písničku od Plíhala Tři bílé vrány (správný název: Kluziště), připadala jsem si jak černá ovce třídního kolektivu. Někdo si zaťukal na čelo, co to tam ksakru pouštím za pitomost mezi všemi těmi hity, co právě v osmdesátkách frčely.

Kdeže loňské, předloňské a i ty mnohem dřívejší sněhy jsou. Tyhle fláky z osmdesátek, to už je těžké retro. Některé z nich občas slýchám v rádiu a už mi nic  moc neříkají (až na světlé výjimky). Karel Plíhal mi nikdy nezevšedněl. Naštěstí nikdy nebyl megastár šoubyznysu, o němž píšou bulvární plátky. Jeho písničky na vás neřvou z repráků na diskotékách, hodí se do mnohem intimnější atmosféry. Pokud jim chcete porozumět, zavřete třeba oči a pozorně poslouchejte. Jsou pořád takové krásně poetické a nadčasové.

Před nedávnem jsem v knihovně náhodou narazila na jeho sbírku básniček a aforismů Jako cool v plotě. Fakt bomba, hustý a kůl! Krátké, svěží a výstižné! Ocituju tady jen dvě:

Inzerát:
Kocour hledá kočku
Zn: Žijeme jen sedmkrát.

------------------

Radostné vyhlídky:
Až mi bude
tak sto deset
přijde Bůh
a zmáčke RESET...

------------------

Milý Karle, přeji Vám všechno nejlepší do dalších let, hodně radosti a spoustu krásných písniček v těch následujících padesáti letech než přijde (bohužel není vyhnutí) ten, co mačká ta tlačítka...

Bohužel neumím zpívat, leda ve sprše. Na kytaru zahraju asi tak tři akordy, to taky není nic moc. Ale občas si jen tak pro radost napíšu nějakou více či méně ujetou básničku. Tak tuhle krátkou Vám věnuji k narozeninám, třeba se bude líbit:

Co dostanu k narozkám?
to ti těžko povím
asi to bude jako loni:
zlaté hodinky z vodotryskem
a pak ti ručku pobozkám
a poletíme spolu tryskem
na tom mým novým
houpacím koni.