Netušila jsem, že tatínek umí tak rychle a tak vysoko vyskočit. Ani jsem nevěděla, že má takové rozpětí nohou. Dodnes ho podezírám, zda v dětství vrcholově nedělal atletiku...
To ráno jsme vyrazili s maminkou, tatínkem a bratrem na houby. Taková pěkná rodinná akcička. Jeli jsme a jeli, občas někde zastavili a pročesali okolí, ale úlovky byly nic moc. Tu najednou při přejezdu tatínek zbystřil a s nadšením se zahleděl doleva.
„Tady budou asi nádherné žampiony! Zastavíme?“ Pohlédl na nás s takovou naléhavostí, že jsme se tedy týmově rozhodli splnit mu přání – i když nalevo stála docela velká ohrada plná krav.
Ohrada nebyla pod elektrickým vedením, a tak jsme jí pohodově všichni prolezli a krom tatínka se drželi spíš u kraje a daleko od stračen. Taťka ovšem pln naděje na nalezení velkolepého pokladu a radujíc se jako kluk z nenadálého dobrodružství radostně běhal mezi kravičkami a jejich lejny a do síťovky sbíral jeden houbový úlovek za druhým.
Náhle jsem nabyla dojmu, že se nacházím ve zlém snu. Odněkud z nitra stáda krav se vyřítil býk tmavý jak noc, rohy napřažené na tatínka a vypadal, že je rozhodnutý mého otce, který mu běhal mezi jeho kravím harémem, sejmout – bylo třeba si ujasnit, kdo je tu pán! A tu právě tatínek předvedl jeden ze svých největších životních výkonů. Bleskurychle se dopravil k nejbližšímu smrku a jako veverka vyšplhal do patřičných výšin. Síťovka zůstala pod stromem, nezajímala teď ovšem taťku, býka ani nás.
Když jsme viděli, že tatínek bezpečně sedí na vysoké větvi, vypravili jsme se pomalými kroky k autu, abychom se skryli a taky býka případně odlákali. Nastartovali jsme – a nyní začala mela. Býk udělal snad jen tři skoky, prorazil zčásti zetlelou ohradu a byl u nás, rohy nám zapichoval do karosérie i okýnek a já dodnes vidím jeho obrovskou hlavu a za ní v dálce tátu sedícího na větvi.
Naštěstí to býka přestalo asi po půlhodině s neprůstřelným autem bavit a odkráčel. K naší velké radosti úplně jiným směrem než visel tatínek, takže ten mohl nenápadně sklouznout ze stromu a dostat se k nám do vozu. Co na tom, že plná síťovka hub zůstala skotu! Taťka ničeho nelitoval, šťasten, že je po všem.
Po dojezdu domů ovšem zavítal do sklepa a jal se budovat rozsáhlou líheň hlívy ústřičné, kterou jsme pak pojídali 2x týdně v polévce, 3x týdně ve vaječině a 2x týdně obalenou jako řízek. Náš tatínek byl prostě houbař!
