Můj Izrael 11

Ztratit se na silvestra v Jeruzalémě na nádraží? Žádný problém! Ještě, že je tady i dnes taková pohoda...  

V ten den jsme vyrazili na nádraží, abychom zjistili, jak se budeme pozítří v časných ranních hodinách dopravovat na letiště. Při příchodu do nádražní haly na nás koukal jízdní řád – ovšem v hebrejštině. Teprve po chvíli se zobrazil stručný překlad do angličtiny a my byli schopni se zorientovat, odkud a v kolik nám rychlovlak jede. Následně bylo třeba zjistit, jak to je s jízdenkami. Dopátrali jsme se toho, že je třeba dobít si kartu, kterou jsme měli na autobus – vztahovala se i na místní vlak. Tato chvíle na nádraží nám stačila k tomu, abychom se sobě ztratili, přihlédneme-li k tomu, že pozítří zde budeme nevyspalí opravdu časně ráno, nevím jak to naostro dopadne. Ovšem pořád zůstává naděje, že se neztratíme a letadlo stihneme a že nás přijme i s pouhými stáhnutými letenkami v mobilech, neb tiskárny se zde snad vůbec nevyskytují.
Vypravili jsme se pak na jeruzalémský sendvič a usadili se s ním ve velkém místním Růžovém parku, kde si spousta států něco specifického vysadila, ovšem Česko jsme nenašli. Prošli jsme pak kolem parlamentu a napili se čehosi na tržnici. Prodavačka nápojů nám povídala o dnešním silvestrovském dni. Prý se zde neslaví jako v Evropě, spíše jde o decentnější oslavy v rodinném kruhu. A skutečně, nikde kolem se nic zvláštního nerozsvěcovalo, nekřičelo se ani se více neveselilo, nikde nic nebouchalo a přiopilý byl jen jeden dědeček, který se nechtěl pustit mé nohy a manželovy ruky.
O kousek dál hrálo nějaké dítě na venkovní klavír, kterých je v Jeruzalémě několik a vždy jsou všechny obsazené. Vůbec tady venku hraje spousta lidí na spoustu nástrojů a kromě vůní, barev a dalšího se zde mísí taky nejrůznější hudební styly.
Všude byla pohoda. Lidé jedli salát či zmrzlinu a telefonovali nebo spolu osobně něco řešili a mezi tím vším hojně jezdily tramvaje a auta. Noc byla hlubší a hlubší a i když se překulovala půlnoc, vládl zde naprostý klid. Tak klidného Silvestra jsme snad nikdy nezažili. Díky Bohu za ten pokoj! Ulicemi tiše a vyrovnaně našlapovaly desítky kulaťoučkých koček a my jsme se spolu s nimi v úplném míru prošlapali do nového dne a roku a závěrečné kapitoly příběhu...