Můj Izrael 10

Izrael je jedinečný každého dne a za každého počasí. A mám dojem, že kdo jednou nasaje jeho vůni, touží stále přičichovat. 

Toho dne jsme prošli Starým městem a míjeli spoustu dětí a mnoho odchodů s dětským zbožím, ty jsou zde snad nejčastější. Jsem opakovaně okouzlena tím, jak zde chodí ulicemi vyrovnané a upravené židovské matky s pěti, šesti, sedmi malými dětmi a všechny děti jsou čisté a v nažehlených sukních a kalhotách. Někdy ženu doprovází nažehlený muž v klobouku či čepici a s natočenými pejzy. Větší školní děti chodívají ulicemi často samy a řeší nákupy a další potřebnosti. Takže se dá i předpokládat, že nekterá z matek, jdoucí s šesticí dětí od 1 do 7 let má někde ve městě ještě trojici dalších dětí třeba ve věku od 8 do 10 let. Dle vyprávění jedné z místních obyvatelek to je běžné. Nevím, jak tak velkou rodinu místní ženy zvládají, možná zde intenzívně pomáhají babičky, které také není vidět v žádném povolání, ale je to myslím stejně mimořádné...
Přicházíme k místu ve skále, kde měl být pohřben Ježíš a vzkříšen z mrtvých. Prolézáme skalní dírou a mísíme se s třicítkou Afričanů, kteří zpívají oslavné písně a chválí Boha. Jsme v příjemné zahradě, kde se nachází několik skupin cizinců a je tu pokoj, žádná tlačenice – na rozdíl od Chrámu Božího hrobu, postaveného o kus dál. Tady je vše v pořádku a je zde patrná velká radost z vítězství života, lidé si připomínají Boží čin lásky – "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný." /citace z Bible, Jan 3.16/ Kdybychom to brali tak, že zde byl Ježíš po umučení pohřben a v tomto místě se zastavili, bylo by zde smutno. Pokud ale také vezmeme, že je vzkříšen a smrt je poražena, můžeme se radovat.
Opouštíme zahradu a vyrážíme na Olivovou horu a já doufám, že si prohlédnu olivovníky a možná i někde okusím kvalitní olivy. Přicházíme k zahradě Getsemane, umístěné v nižší části Olivové hory. Je zde spousta zajímavých stromů. Někde tady se podle biblických zvestí Ježíš modlil před ukřižováním. Je tu příjemně, ale do nitra zahrady nás nepustí, můžeme tam nahlédnout jen přes plůtek.
Stoupáme výš po snad třech tisících schodech a cestou míjíme obytné domy. Z jednoho je slyšet pláč malého dítěte. Raduji se, že bydlím v Ostravě u příjezdové cesty a nemusím s každým nákupem či dítětem v ošatce na břichu vystoupat každou chvíli spousty schodů. Ovšem výhled je odsud moc pěkný. A o pár metrů dál se nám naskytne ještě krásnější vyhlídka na Jeruzalém. Vskutku stálo za to stoupat.
Pár metrů pod vrcholkem hory se seznamujeme s místní ženou a domlouváme se pouze gesty a mimikou. Stačí nám to. Fotíme si její děti. I zde potkáváme všudypřítomné kočky a mne opětovně potěšuje, že ani jedna z nich nebyla vyzáblá. Prostě v Jeruzalémě na jedné straně krásném, na druhé straně plném povalujících se odpadků a zbytků, se podle všeho uspokojivě všechny kočičky nakrmí.
Dáváme si v bufetu čočkovou polévku, která hraje všemi barvami a chutná po orientálním koření. Manžel v polovině jídla hlásí, že ho z kořeněného pokrmu již pálí krk, ale já – jakožto milovnice pálivého – jsem nadšená. Polévka je velmi hustá a výživná, jak je tady zvykem, a muž nakonec přes rozžhavený krk dojídá i moji porci.
Hlavní tepnou Jaffa se vracíme domů za zvuku klavíru, na který tady u cesty vždycky někdo z kolemjdoucích hraje. Je zde specifická atmosféra plná různých barev, zvuků, vůní a mnohého dalšího, a tato směsice předčí spousty představ, které lidé o životě v Jeruzalémě mají. Jak se vyjádřila kamarádka: ''Slyšela jsem toho hodně a čekala jsem to tam úžasné. Ale bylo to ještě mnohokrát lepší!''