Na posvatební cestu nemusíte jet nutně s partnerem, jedinečné zážitky nasbíráte i s babičkou. A s manželem na cestě na vás pak čekají zážitky, které by vás vskutku nenapadly.
Na svatební cestu číslo 1 jsem se vypravila s mou babičkou. Měli jsme ji s mužem oba moc rádi a ona zrovna toužila poznat Francii... A tak nám oběma s manželem přišlo úplně přirozené vzít se a o pár dnů později babičce splnit přání – že s ní odjedu do Francie.
Byly jsme ubytovány v maringotce kousek za Saint Tropez, asi 20 metrů od břehu moře, jak stálo v katalogu, ovšem šlo o dosti špinavou a bažinatou zátoku, ve které se dalo dobře koupat jen po několika pivech – ty však v těchto končinách bylo opravdu těžké sehnat. Ze zátoky každý podvečer přilétaly až spartakiádně organizované obří skupiny francouzských komárů a ti nám nestydatě dávali najevo, že my dvě české holky krev a mlíko jsme fakt jejich typ a prostě nás nikomu jinému nedají. Ještě nikdy jsem neviděla v uzavřeném prostoru (v našem případě maringotce) tolik komářích holek pohromadě. Když se má babička v zoufalství jednou k ránu celá zlila vodou z českých okurek, ležela jsem a nahlas prosila ta stvoření, ať nás nechají žít, že jsem se zrovna vdala a babička už je stará...
Vše nakonec skončilo happy endem. Šťastně jsme se po týdnu vrátily domů, obě sice řádně poštípané a taky nevyspané, ale brzy jsme se ze zážitku otřepaly. Manžel byl tak překvapivě odpočatý a pohodový, že jsem až pojala podezření, zda jsem se neměla dlouhodobě usadit /dosti dál od zátoky/ ve Francii. Moje vzácná pozitivní babička už 3. den po návratu všem vykládala, jak bylo moře ve Francii krásné a jak bylo úžasné, že jsme byly jen pár metrů od něj... Vše špatné úplně vytěsnila a já se tuto její vlastnost snažila dlouho naučit.
Na svatební cestu s manželem jsme se vypravili až po roce. Měla jsem naději, že svatební cesta číslo 2 bude klidnější, ale věci se ubíraly jinak. Zlatí komáři! Vybrali jsme hezké italské letovisko Rosolina Mare a já třikrát řešila, zda je naše ubytování dost daleko od jakékoli zátoky. No, klaplo to. Byli jsme vskutku v centru městečka, kam komáří holky moc nelétaly, ovšem bydleli jsme přímo nad zábavním parkem, který nejvíce ožíval, když se setmělo a muziky všech možných žánrů tam vyhrávaly do dobré jedné hodiny v noci. V apartmánu, kde jsme bydleli, byl s námi ubytován jeden nejmenovaný polský spisovatel, jehož jméno si dodnes pamatuji a možná nikdy nezapomenu. Dopoledne nás opouštěl a běhal po plážích, sbíral mušle a koukal na sličné ženy, vracel se k večeru. A tento svérázný spolubydlící jednoho dne po ránu dostal zvláštní nápad.
„Naučím vás dělat polské hranolky,“ mrkl spiklenecky na nás a když viděl, že přímo neprotestujeme, začal nás úkolovat. „Je třeba nachystat pánev, olej, sůl, nakrájet brambory...“ Sám se dal taky do krájení, my v pohodě dochystali ostatní. „Rozpalte olej,“ dal nám pokyn po chvíli. Rozpálili jsme tedy olej a když už nám ten skoro bublal, upozornila jsem váženého spisovatele, že mi teplota přijde příliš vysoká. Pán ovšem ve velkém zaujetí zahulákal, že u polských hranolků právě tak vysoká teplota být musí, že nejdřív musí samotný olej chvíli intenzívně vřít – to prý je jeden z hlavních rozdílů, který odlišuje výrobu českých hranolků od polských a zajišťuje jejich vysokou kvalitu. Jenže! V pánvi byla dírka od rukojeti, které jsme si nikdo nevšimli. A právě tou dírkou vytékal rozpálený olej do silného plamene plynového sporáku a v jednom momentu pak vyšlehl vysoký plamen, který ve druhém momentu podpálil kuchyňský závěs v blízkosti sporáku a ve třetím momentu garnýž nad tím závěsem, ve čtvrtém pak přeskočil na dřevěné dveře, kterými do té chvíle byla šance dostat se ven na chodbu. V pátém momentu už hořel částečně i přilehlý obývák a vzpomínám, že mi hlavou běželo, že teď nás může zachránit jen Bůh.
Zůstali jsme uvězněni ve třetím patře dříve krásného hotelu, z našich oken se valil hustý černý dým a pod okny se začali shromažďovat křičící Italové, jejichž neznámé výkřiky se často opakovaly. Vzpomínám, že jsem zavolala z hloubi srdce na Boha, ať nás zachrání, a pak jsme s mužem i spisovatelem házeli jak v akčním filmu na ohnivé jazyky peřiny, polštáře, ručníky, veškeré oblečení, ke kterému jsme se dostali a snažili se plamenům vzít možnost dýchat. Dodnes si pamatuju tu dlouhou vteřinu, kdy zavládlo úplné ticho – to byla chvíle, kdy se podařilo dohasit poslední plamen. Myslím, že nás Bůh vyslyšel a že šlo o zázrak. Ani po desítkách let nevidím jinou možnost... Jen asi deset sekud po uhašení posledního plamínku k nám vpadl rozrušený ředitel hotelu s hasícím přístrojem a následně jsme dohodli další postup.
Až skoro do konce pobytu jsme pak místo koupání v moři dávali za veškeré peníze, které jsme měli s sebou, apartmán do pořádku a rozvinuli se při tom v několika manuálních činnostech. A pan spisovatel? Hned po požáru zmizel a možná pár nocí nocoval na pláži mezi svými mušličkami. Zjevil se po několika dnech, pozorně prohlédl opravený apartmán, a pak se nás sebevědomě zeptal: „Uděláme si ty hranolky?“
