Ne vždy je dovolená větší pohoda, než obyčejný pobyt doma. Ovšem můžete si dovézt jedinečný zážitek a někam vás to posune.
Konečně jsme tady! Po dlouhé cestě se před námi rozprostíralo nádherné Primorsko a kolem 3 autobusů běhalo asi 6 takřka totožných průvodkyň. Měly stejný oděv i obuv, podobné postavy i vlasy a možná i stejnou matku. Hodiny odbíjely 23. hodinu, v náručí mi usínal cca čtyřletý syn, staršímu šestiletému se už též zavírala víčka a celá rodina jsme se těšili na postel. Manžel vyrazil z busu s jasným cílem – zjistit, která ze slečen je "naše" a dovede nás k domluveným postelím.
Po chvíli se muž pln jistoty a s jiskrou v oku vracel a my radostně zamířili za jednou z průvodkyň. Já nesla mladší dítě, manžel kufry, vedle poslušně capkalo starší dítě. Po asi dvacetiminutovém putování nočním letoviskem jsme byli na místě. Ale něco haprovalo – hotel nesl úplně jiný název, než jsme měli v papírech! Záhy se potvrdilo, že zde nepatříme. Usadila jsem se tedy se spícím synkem na hotelových schodech, kterých bylo 12, což vím dodnes, neb jsem se dlouho bavila počítáním. Druhý syn dřímal na jednom z kufrů a manžel s provádějící slečnou zmizeli v hluboké půlnoční tmě. Bylo třeba vypátrat, kde je náš pravý hotel a najít správnou průvodkyni. Ukázalo se, že poté, co se slečny z CK u autobusu mihly kolem sebe, je manžel zaměnil. Říkala jsem si, jak je fajn, že se muž nekouká po holkách a klidně si je prohodí, ale nedařilo se mi v tu chvíli úplně se radovat.
Kombinovala jsem stále péči o děti s pozorováním hvězd a počítáním schodů. Po dvou hodinách mi ovšem už docházela trpělivost, mladší synek začínal dost poplakávat, a tak jsem kufry ponechala na recepci špatného hotelu a s oběma dětmi za ruku jsem vyrazila do víru neznámého nočního města vyhledat na vlastní pěst domluvené ubytování a postele pro děcka...
Po asi 40 minutách jsem vskutku správný hotel našla. Poskočilo mi srdce! Vládl tu překvapivě rušný noční život. V přízemní hospůdce se veselilo pár opilců a koukali na nás jako na zjevení. Vzápětí se z jejich středu vyloupla majitelka hotelu.
„Co si teď přejete?“ oslovila nás v bulharštině a vyslala ke mně pohled, který říkal „jestli mi chcete narušit party, zbiju vás“.
„Jsme z té a té cestovky, omylem jsme se dostali k jinému hotelu a patříme k vám. Mám unavené děti, potřebuji je uložit, doklady doručím vzápětí...“, vysvětlovala jsem rusky s nadějí, že se muž s nějakou slečnou a doklady brzy objeví.
„Bez vaší průvodkyně nikoho neubytuji“, oznámila žena rázně, nafoukla tváře a vyprovázela nás ke dveřím.
Já se ovšem nemínila tak jednoduše vzdát, a tak se brzy rozpoutala ohnivá diskuze, do které se postupně zapojili skoro všichni hospodští muži a zasypávali mne stále hlasitěji neznámými bulharskými slovy, možná i nějakými mezinárodními. Následně se pánové dostali do konfliktu mezi sebou, ani dodnes nevím proč. Že by se bulharsky pohádali, kdo nás na noc vezme k sobě? Když už to vypadalo, že dojde k bitce – jeden muž totiž držel druhého pod krkem – zjevil se manžel s novou průvodkyní a našimi doklady, oba dva očividně dobře naladění. Začínalo to konečně pro nás vypadat na pokojový happy end a to bylo v té chvíli pro mne zásadní. Když místní pijani pochopili, že opravdu do hotelu patříme, stáhli se, přestali mi funět do obličeje a šéfka nás přijala. Děti na pokoji okamžitě usnuly a spaly snad 12 hodin, manžel vyrazil pro kufry, které přinesl na první dobrou.
I všechny další dny plynuly pak díky Bohu v klidu, potkali jsme jen jednoho medvěda. Měli jsme s lidmi i spolu samé klidné rozhovory a byli včas na správných místech, i moře bylo docela pokojné. Připomínalo mi to naši svatební cestu, kdy jsme měli úplnou pohodu – kromě jednoho jediného momentu – to jsme nedopatřením podpálili hotel. Ale to už je jiný příběh.
