Rovnoprávnost - je co závidět ?

Rovnoprávnost? S úsměvem na rtech čtu nadpis v jednom deníku, který hlásal, že ženy vytlačují muže z hospod.

To bude asi ta rovnoprávnost po česku? Ale kdepak. Nechci být hned v úvodu pesimistkou. 

Nadhled a optimismus je v soužití zajisté potřeba, stejně jako velké množství shovívavosti a pochopení - vždyť ty dva rozdílné světy mužů a žen bez sebe nedokážou žít, nádherně se doplňují a díky citlivému vnímání rozdílnosti a chyb opačného pohlaví spolu všichni fungují doma, v zaměstnání i ve společnosti. Nepočítám do toho samozřejmě páry, které se sníží k vulgárnostem a agresivitě v soužití, ale samozřejmě je myšlena rovnoprávnost rozumných civilizovaných lidí a kolektivů. Nelze do naší společenské situace zahrnovat ani smutné osudy a postavení žen v jiných kulturách a náboženstvích, to je jiná kapitola dnešního světa, většinou mimo Evropu. 

Rovné postavení muže a ženy lze s nadhledem nazvat jako neustálý „boj“ - přesněji řečeno boj mužů o přežití v rámci domácího soužití s ženami, a naopak boj žen o rovnocenné soužití na místech veřejných.

Už staré italské přísloví tvrdí, že žena objeví mnohem rychleji chyby, ale muž dobré vlastnosti. I v těch nejmilejších a nejromantičtějších vztazích dojde k této nerovnováze aspoň na krátký čas. Zde se nabízí dvojí pohled na rovné postavení obou pohlaví – doma vládnou ženy, ale na veřejnosti to muži nikdy nepřiznají. Na veřejnosti – na svém území, o těchto drobnostech mlčí, zvláště pokud jsou ve společnosti ženy či její rodiny a přátel, aby doma neměli „válečný stav“.  William Shakespeare se trefně vyjádřil větou: „Válka není žádný zápas proti tomu, když muž před protivnou ženou prchá z domu.“

Ženy jsou spokojené, že ovládají svůj život a muži jsou spokojení, že ovládají svůj veřejný život. Mají oproti ženám pomyslnou buňku navíc, která je volá do výšin kariéry a nemají tolik silnou potřebu a fyzickou vnitřní touhu plodit děti. Většina žen tuto touhu má. Ženy jsou svými intuicemi a mateřstvím blíže přírodě a pro její volání se rády vzdají svých nabytých pracovních či společenských postavení. Vím, o čem mluvím. Z inženýrské pozice jsem najednou maminkou a kupodivu mě to naplňuje. A také vytěžuje více než práce!

Muži mají vnitřní hlas, který je stále vede tak, že jsou hnáni ke skutkům, které jako by ani dělat nechtěli, ale musí - prostě se to od nich žádá – a oni se tomu nedokážou vzepřít. Tím přichází částečně o svou svobodu. Ženy jdou za svou touhou a tím jsou svobodnější a volnější. Názorným příkladem je tolik známá situace - muž, pokud má milenku, tak neopouští manželku, bojuje s tím a přetrvává dlouho střídavě tam, kde zrovna může být - nedokáže to vyřešit a jít hned za svým snem. Ti odvážnější to po čase vyřeší. Žena, pokud se zamiluje, chce být jen s tím, koho opravdu miluje.

Pokud teda mluvíme o rovném postavení mužů a žen, nelze než ženám tiše závidět, že mohou být tím, kým chtějí, pokud si opravdu jdou za svým srdcem či cílem. Nemají od rodičů tolik nalinkováno, co musí studovat, co musí dokázat a kam mají směřovat, často ve šlápějích otců. Když nepočítám lidi na okraji společnosti, tak muži jsou většinou tím, kým „musí“ být. Jsou k tomu vedeni od dětství a dobře vědí, co se od nich očekává. Jsou za to pak povýšeni v práci, lépe placeni, mají společenské výhody – no ale budiž jim to přáno – přichází tím o něco, co je ženám přírodou souzeno. Tudíž otázka zní - co je lepší?

Kdybych se narodila mužem, tak bych nevěděla to, co vím teď jako žena. Neznala bych ten pocit, odejít hned, jak mi to srdce káže, za svou láskou a po dlouhých letech tím dokázat přetnout první svazek jen proto, abych založila rodinu s tím, s kým chci opravdu zestárnout. Nevěděla bych, že má dlouholetá kariéra i přes dobré postavení v převážně mužském kolektivu, mi jediným stiskem ručičky našeho synka opravdu přestane chybět. Neuměla bych se povznést nad všechen ten pracovní stres a rychlé tempo života, které muže tolik ubíjí, ale které bylo mou každodenní součástí mnoho let a vyhovovalo mi to. Kdybych se narodila jako muž, tak můj život by byl jiný, ale určitě bych byla jako všichni rozumní pánové – byla bych mužem pracujícím, budujícím kariéru, zajišťujícím blaho rodiny a doufám, že mužem spokojeným sám se sebou. Plnila bych si klukovské sny, sbírala třeba hodinky a snila, jaké si koupím příští auto. Ale kdybych se narodila jako muž, nevěděla bych, jak je krásné být ženou - pokud se ovšem narodí v civilizovaném světě.

Protože cítím ty rozdíly, výhody a nevýhody postavení mužů a žen, chci dát našemu synovi tu svobodu bez předsudků, tu volnost vlastního rozhodování. Pokud nebude chtít jít na vysokou školu, nebudeme ho nutit. Pokud přivede domů dívku, ráda ji budu respektovat takovou, jaká je -  protože ona bude volbou mého syna.  Pokud mu bude smutno, nebudeme mu vnucovat myšlenku, že muži nepláčou. Má právo na to, na co mají právo i ženy. A doufám, že na oplátku on jednou ženám dopřeje také tu rovnoprávnost, úctu a svobodu rozhodování, jakou cítím ve svém životě já, úctu mužů okolo mě. Takže pokud bych se měla narodit znovu, chtěla bych se narodit opět ženou…