Jak začínat v Austrálii od nuly

Podrobný návod, jak přežít v Austrálii první den jsem popsala v předchozím příspěvku. Dnes budu psát o tom, jaké to je, když začnete žít v cizí zemi bez pracovních víz, přátel a Vaší rodiny. Jak se vypořádat s tím, když se ze sebevědomé  a nezávislé ženy stanete ženou závislou na muži, kvůli kterému změníte život, ale on pracuje 14 hodin denně a když nepracuje, tráví většinu času surfováním. Jak se vypracovat od umývání oken a dětských toalet k prestižní pozici ředitelky akademických studií na mezinárodní jazykové škole. Jak dát lásce a novému životu šanci, i když si myslíte, že už to déle nevydržíte.

Ostrov RottnestZaneta Pavkova

První den v Austrálii se tedy nevydařil, ale víkend už byl lepší a nový týden také. James si vzal deset dní dovolené a všechno se rýsovalo opravdu báječně. Odjeli jsme na tři dny směrem na jih do městečka Esperance, kde jsme pobývali na farmě Jamesových přátel, kde bylo opravdu krásně, ale já jsem se začala cítit velmi společensky unavena. Všichni byli moc milí, ale zodpovídat neustále stejné dotazy o tom, co budu v té Austrálii dělat mně už přestávalo bavit. Chtěla jsem hlavně být s Jamesem sama. Přece jenom jsme se neviděli tři měsíce a já jsem se potřebovala hlavně adaptovat do nového prostředí. Nemohla jsem se dočkat, až se nastěhujeme do svého, kdy spolu půjdeme nakupovat nový nábytek a vybudujeme si společné hnízdo. Bohužel to nebylo tak jednoduché, protože James už nábytek měl a kupovat nový, který se bude hodit k sedačce či jídelnímu stolu, mu připadalo naprosto zbytečné. Nikdy by mě nenapadlo, kolik ženského šarmu a ženské lsti bude potřeba vynaložit ke změně interiéru.

Po návratu z Esperance jsme měli namířeno do vinařské oblasti Margaret River, kde jsme zůstali asi čtyři dny. Konečně jen my dva a já se nebudu muset neustále na někoho usmívat a říkat, jak je Austrálie skvělá. Konečně budu mít možnost s Jamesem mluvit o svých obavách. Margaret River je úžasné místo a pokud surfujete, je to úplný ráj, protože vlny jsou vysoké a jsou tu neustále. Problém nastal, když si James uvědomil, že jsem nikdy nesurfovala a že se odmítám učit na vlnách, které dosahují 1.5 metru.

Bydleli jsme v pěkném resortu na samotě uprostřed klokaní louky. James vstal ve čtyři ráno, (prý v tuto příšernou ranní hodinu jsou ideální podmínky k surfování) ja zůstala v posteli a čekala, až se vrátí. (Dnes už na něho nečekám, jsem dostatečně vybavena knížkami, filmy a ženskými magazíny. Během tříletého soužití jsme se dohodli, že se zkrátka musí vrátit v určitou hodinu, protože v Margaret River bez auta nemůžete nikam). Když se James vrátil ze surfování, byl neskutečně unaven, ale přemohl se a ukázal mně všechny krásy, které tato oblast nabízí.

Po naší malé dovolené jsme se stěhovali a když jsem viděla Jamesův nábytek a jeho dekorace, začala jsem brečet. Připadala jsem si jako na vysokoškolské koleji a ještě k tomu v klučičím pokoji, začala mě jímat hrůza. Mixážní pult, milion cédéček, sešity ze střední, základní a vysoké školy, asi tisíc druhů snowboardů, surfovacích prken, golfových tyčí, věcí na potápění, staré kazety, videokazety, určitě nejméně  deset tisíc drátů, různých kabelů a šňůr, stovky a stovky fotek  mořských vln a prý velice známých surfařů, které měli zdobit náš obývák, který potřeboval žalostně vymalovat (celý náš dům potřeboval žalostně vymalovat), počítače a podobné klučičí věci. „Jak tohle zvládnu? Je to tak nefér, já začínám nový život s dvaceti pěti kily, které jsme si přivezla ze svého starého života a on nechce vyměnit ani starý stůl?“, naříkala jsem si. (Čtenáře můžu uklidnit tím, že dnes už je to všechno pryč a náš domeček je vymalován, nábytek bilý s vysokým leskem a bytové květiny, kam se člověk podívá).

Nábytek musel počkat, prioritou číslo jedna bylo pořízení auta. Auto jsem si pořídit vážně musela. Pro člověka z Evropy, který se přestěhuje do Austrálie je systém městské hromadné dopravy naprosto primitivní.  Většina Australanů se pohybuje autem a bez auta opravdu nemůžete dělat téměř nic, protože vzdálenosti jsou obrovské.  Není zvláštností, když někdo dojíždí do práce 50 km tam a 50 km zpět. Benzín je cenově více než dostupný a dálnice jsou enormní s několika pruhy po obou stranách plus s extra jízdním pruhem pro autobusy,  kde k tomu všemu ještě v prostřed dálnice jezdí vlak. (Pojem dálnice ovšem nabývá zcela nových rozměrů, pokud odjedete z města a máte namířeno do outbacku (vnitrozemí),  to se z dálnice stane jedna cesta, s jedním pruhem vlevo, s druhým vpravo a potkáte pouze klokany, krávy, velbloudy a divoké koně). Pokud auto nemáte, nezoufejte, já jsem bez auta vydržela 6 měsíců, sice nemůžete na nákup, ale pokud si pořídíte kolo, můžete se na vlakové stanice dopravovat alespoň takto . (Horší situace nastane, když začnou čtyricetistupňové teploty, to se Vám na  kole opravdu nechce). Co se týče autobusů je to o poznání horší, protože ty většinou jezdí pouze jednou za hodinu.

Prázdniny skončily a realita udeřila. James se vrátil na plný úvazek do práce a já jsem začala chodit do školy. Spolužákům bylo 17, 19, 20. Mně bylo 28 a vystudovanou vysokou. Původně jsem si myslela, že budu studovat kurz, který mně bude opravňovat k tomu, abych mohla pracovat v mateřské školce, alespoň tak to bylo prezentováno. V Londýně jsem pracovala pouze s dětmi a měla jsem pocit, že tímto způsobem se bude moje kariéra ubírat i nadále. Bohužel, k tomu, abyste mohli pravovat v MŠ potřebujete pedagogickou fakultu, zkoušku z angličtiny a pracovní víza. Moje filozofická fakulta mně v tuhle chvíli byla k ničemu (později se ovšem ukázalo, že studovat lingivistiku v Olomouci byl výborný nápad).

Tři roky zkušeností s dětmi a teď jsem musela psát eseje o tom, jak se dětem mění pleny a jak je zabavit, když venku prší. Testy se skládaly například z toho, že jsme si hráli s panenkami a učitel zapisoval, jak jsme duchapřítomné, zda máme zodpovědnost a zda víme, jak se o ’dítko’ postarat. Kurz se skládal i z praxe, musela jsem chodit jeden týden do školy a jeden na praxi do místního dětského centra. Všichni moji spolužáci pracovali čtyři hodiny denně, já jsem pracovala hodin deset. S dětmi jsem měla více zkušeností, než někteří pracovníci zmíněného centra, mluvila jsem dobře anglicky a asi si uvědomili, že je potřeba takového studenta využít. Ve škole jsem si stěžovala, ale paní ředitelka mně vynadala a řekla, že musím pracovat tak dlouho, jak mně budou potřebovat. Převážně jsem umývala okna, měnila pleny (někdy i 40 denně), umývala záchody a uhrabovala pískoviště. Jako studenta Vás nikdy nesmí nechat samotného bez dozoru, ale já jsem měla na starost 20 dětí, zatímco osmnáctiletá holčina, která na mě měla dohlížet, byla věčně na telefonu. Nemůžu ani popsat, jak mně ’ta holka lezla na nervy’. Takhle líného člověka jsem ještě nepotkala. „Opravdu jsem tolik zamilovaná, že musím tohle snášet?“, říkala jsem si. Bylo to příšerné, chodila jsem domů s pláčem do prázdného domu, kde byla zima (bylo září, to je v Perthu ještě poměrně chladno a bez topení jsem mrzla). Když jsem svůj problém vylíčila rodičům na Skypu, tak mně bylo sděleno, že mám být ráda, že jsem v Austrálii a hotovo. Dnes vím, že měli pravddu, jsem ráda, že jsem své krkolomé začátky vydržela a musím se usmívat. (Po pravdě řečeno, kdybych jednou měla dceru, asi bych jí nedoporučila, aby odjela do cizí země bez pracovních víz).

James byl tedy neustále v práci a já jsem se nudila ve škole a tak vůbec celkově jsem se nudila v Austrálii. Měla jsem zaplacenou školu na šest měsícu, ale víza na rok, protože kurz potom pokračoval dále a byl zakončen jakýmsi diplomem. Když do školy nechodíte, nahlásí Vás na imigrační, víza Vám jsou zrušena a musíte opustit Austrálii. Věděla jsem, že pokračovat v tomhle kurzu rozhodně nebudu, že budeme muset vymyslet jinou možnost, jak zůstat v Austrálii. Když se kurz blížil ke konci, majitelé centra mně nabídli, že by mě rádi sponzorovali. To znamená, že by mně zařídili pracovní víza. Samozřejmě mně to udělalo radost, ale tahle nabídka byla pro mě neakceptovatelná. Pracovat se sedmdesáti ukřičenými dětmi denodenně mně vůbec nelákalo. James to pochopil a řekl, že budeme muset najít jinou školu, já jsem na to odpověděla, že na další školu kašlu a že zkusíme víza partnerská, že chci mít stejný život, jaký jsem měla dřive. Maminka Jamese absolutně nepochopila, jak můžu nabídku sponzorských víz odmítnout a myslím, že na mě byla naštvaná.

Když jsme vyplňovali přihlášku o víza partnerská, řekla jsem Jamesovi, že by bylo lepší si domluvit pohovor s imigračním úředníkem, než být jen jedna z mnoha přihlášek, které jim jsou zaslány poštou. Pohovor není obtížné domluvit, pokud máte všechnu potřebnou dokumentaci. Hezky jsme se na to oblékli a já jsem zodpovídala dotazy více než pravdivě. Sdělila jsem panu úředníkovi celý svůj příběh, že Jamese miluju, že nechci studovat, že chci mít normální práci a podobně. Pán moc dobře věděl, že jsem v Austrálii kvůli lásce a ničemu jinému, to nám opravdu pomohlo. Musela jsem doložit výpisy z účtu, doporučení od předchozích zaměstnavatelů, doklady o vzdělání a tak dále. Hodinu nás zpovídal, usmíval se a řekl: „Dejte mi Váš pas“. Podala jsem mu svůj pas, on přeškrtnul studentská víza a vlepil do pasu víza dočasného pobytu.  Podal mi pas a řekl: „Přeju Vám hodně štěstí v Austrálii a ať Vám to vyjde“. Byli jsme s Jamesem neskutečně šťastní, šli jsme to zapít a najednou se mně Austrálie hrozně moc líbila.

Jamesova maminka hned řekla, že bych měla začít pracovat v tom dětském centru a já jsem odpověděla, že to tedy ne. Řekla jsem, že si udělám nějakou zkoušku z angličtiny, abych mohla dělat smysluplnou práci. (Doložení jazykové zkoušky IELTS je v Austrálii docela užitečné). Šla jsem do jazykovky, ptala jsem se na kurzy a v tom mně přerušila paní učitelka a řekla, že si angličtinu  zlepšovat nemusím a nabídla mi kurz na učení angličtiny cizincům. Prý by ovšem bylo vhodné, kdybych měla vystudovanou nějakou filologii či lingvistiku, což jsem měla. Zajásala jsem a ihned souhlasila. Kurz stál tři tisíce dolarů a délka jeho trvání byla čtyři týdny. Jamesovi i jeho rodině se můj plán zdál velice pošetilý, James mě ovšem podporoval. Když jsme šli na večeři s Jamesovými přáteli, někteří se mému nápadu též ’posmívali’. „Přece nemůžeš učit angličtinu, když to není tvůj jazyk a máš přízvuk“, poznamenávali někteří.

Po ukončení kurzu jsem si našla místo téměř okamžitě a byla jsem moc ráda, že jsem tehdy nikoho neposlouchala a věřila jsem svému insktinktu, že si určitě můžu najít dobrou práci. V nové práci se mně moc líbilo a Austrálie byla báječná. Sice jsem si musela vyslechnout vtípky o českém přízvuku od některých spolupracvníkům, ale brzo přestali, když zjistili, že většina studentů chtěla být v mé třídě. Měla jsem jednu obrovskou výhodu a tou bylo, že jsem se angličtinu musela sama učit a tak nějak jsem věděla, jak to vysvětlit a na studenty to očividně zabíralo a zabírá. Po čtyřech měsících bylo vypsané výběrové řízení na pozici Senior Teacher, opět všichni říkali, že nemám šanci, že jsem tam pouze krátkou dobu, ale já jsem si řekla proč to nezkusit a ono to vyšlo. Pracuji zde dva roky a po roce Senior Teacher jsem se stala ředitelkou akademického oddělení a radím učitelům, jak správně učit jazyk, který není můj rodný.

Nic není nemožné, stačí si jen trochu věřit a hlavně to zkusit. Kdysi mně jeden pedaog, když mě vyhazoval od zkoušky, poradil, že bych raději měla jít studovat tělocvik a já jsem ráda, že jsem ho neposlechla.

O tom, jaké to je, když se znovu stanete nezávislou a svobodnou osobou, která není limitovaná studentskými vízy, budu psát v dalším článku.