Jak se po tříměsíčním vztahu odstěhovat do Austrálie

Proč bych se měla vzdát svého zabydleného a pohodlného života v Evropě? Vždycky jsem chtěla v Londýně legálně pracovat a platit daně, což jsem po studiích taky udělala. Bylo skvělé, že už jsem nemusela pracovat jako au-pair za 40 liber týdně. Po třech letech v Londýně a po mnoha neúspěšných pokusech o nalezení vhodného partnera jsem konečne potkala někoho, kdo splňoval téměř všechny požadavky. V ten moment se Londýn zdál jako báječne místo k žití.

Po třech měsících naší romance mně můj milý sdělil, že musí odjet zpět do Austrálie, prý musím odjet s ním. Že jsem ta pravá, že to ví, že se takhle ještě nikdy necítil. Měl to krásně naplánováno, vzal mě na romantický výlet do Paříže a tam mně to všechno oznámil. “Skutečně se chci odstěhovat na druhý konec světa a začít znovu od nuly, když ho vlastně ani pořádně neznám? Vždyť jsme spolu teprve pár měsíců a vídáme se jenom o víkendech, řikala jsem si”. Všechny otázky a pochybnosti  se mně  rozležely v hlavě a po dlouhých hodinách na telefonu s rodinou a svými nejlepšími kamarádkami jsem se rozhodla, že tomu dám šanci. Když jsem o tom tak přemýšlela, neměla jsem přece co ztratit. Žila jsem sice v Londýně, to ano, ale jak? Většina lidí žije ve ‘flat share’, to znamená, že bydlíte v bytě s několika dalšími lidmi a sdílíte s nimi společné prostory jako je kuchyň, obývací pokoj a koupelna. Ani já jsem nebyla vyjímkou, ale nepřipadalo mně na tom nic zvláštního, protože takhle ‘singles’, ale i ‘couples’ v Londýně zkrátka žijí. Samozřejmě, že jsem věděla, že ve svých 28 letech sdílet jeden malý byt bez obývaku s dalšími čtyřmi lidmi zase tak úplně v pořádku není. Když jsem si vzpoměla na své známé a kamarády v Čechách, stavěli, nebo kupovali domy, uzavírali svazky manželské, nebo plánovali rodiny.

Když ‘můj’ malý byt viděla moje kamarádka z Čech, řekla, že si nedovede představit takhle žít. Mně to ale vůbec nedocházelo, že je načase něco změnit. Když jsem jí řekla, že James musí odjet zpět do Austrálie a že chce, abych jela s ním, řekla mně, ať vůbec neváhám, že do malého bytu na východě Londýna se můžu vrátit vždycky. Všichni začali tvrdit, že mě asi fakt miluje, když chce, abych jela s ním a já si najednou uvědomila, že je to přece báječné, že mám tuhle šanci a že to musím zkusit.

Bylo to samozřejmě šílené, odstěhovat se do nejizolovanějšího města na světě za někým, s kým jsem nikdy předtím nebydlela, komu jsem nikdy nevařila, kde jsem nikoho neznala, kde jsem neměla šanci bez pracovních víz pracovat, odstěhovat se do země, kterou jsem nikdy nenavštívila za někým, koho téměř neznám…

Najednou jsem dostala šílený strach. Řikala jsem si, že nemůžu všechno jen tak nechat být a odjet. Domluvili jsme se tedy, že on odjede a já dokončim pracovní smlouvu v Londýně, a pak za ním přijedu. Napadlo mě, že až se vrátí do Austrálie, že na mě možná zapomene, že jsem pouze součástí jeho života v Londýně, že mu jeho pobyt v Londýně pouze zpříjemňuji. Začala jsem panikařit. Najednou jsem měla vztah a nechtěla jsem se ho vzdát. Krom toho jsem si začala malovat svůj život v Austrálii a všem jsem o mém plánu řekla. Co když to nevyjde?

Chtěla jsem si být opravdu jistá tim, že on o mě stojí.  Že na mě v Austrálii počká. Odjel do Austrálie v červnu. Já jsem měla naplánováno přiletět na konci září. Znali jsem se tedy tři měsíce, čekali jsme (testovali) na sebe další tři měsíce. Myslela jsem si, že nezavolá, že budu jenom vzpomínkou na jeho Evropský výlet. Tatínkovi se můj nápad vůbec nelíbil a okamžite prohlásil, že s ním musím odjet hned, protože je přece jasné, že v Austrálii si a mě ani nevzpomene.. Musím říct, že tatínek mě chtěl co nejdřív provdat a James se mu jevil jako velice vhodný kandidát.

Po příjezdu do Austrálie samozřejmě neustále volal a textoval, museli jsme vymyslet víza, bylo to poněkud komplikované, protože jsem nechtěla přijet jako turista, nebot jsem chtěla být samostatná a nezávislá. Rozhodla jsem se tedy studovat šestimesíční kurz, který se později potvrdil jako naprosto zbytečný, nezábavný a ponižující, ale získat studentká víza se zdálo jako nejlepší řešení.

Po telefonu jsme se hádali, najednou jsem si nebyla svým rychlým rozhodnutim vůbec jistá a začala jsem se sama sebe ptát: “Co tam budu dělat? Jak si znovu zvyknu na studenstský život?”,Na studovaní jsem naládu skutečne neměla, pracovní život se mi zamlouval daleko více, než ten studentský!

Naštěstí se to všechno vyřešilo, hodila jsem všechny obavy za hlavu a začala jsem se nevýslovně těšit. Když jsem jela ráno do práce v přeplňené Londýnské podzemce a viděla jsem reklamy na Austrálii, nemohla jsem uvěřit svému šťestí. Zvláště mně utkvěla v hlavě jedna reklama, která zobrazovala obrázek liduprázdné pláže s blankytně modrým oceánem a u toho byl popisek: ’Where would you rather be? Unfortunately you are here and we are Down Under’ (Kde byste byli raději? Bohužel Vy jste tady (reklama tím myslí Londýnské metro) a my jsme u protinožců) Připadala jsem si jako ta nejšťastnější žena pod sluncem.  Užila jsem si  dva měsíce Londýna, dalši měsíc doma na Vysočine v naší malé vesničce a poté jsem se vydala do Austrálie. Skutečně jsem se na něho a na svůj nový život u protinožců těšila. Realita byla ovšem zcela jiná než v mých představách. Realita byla poněkud neromantická a začalo to hned na letišti.

Jak se dostat do Austrálie, i kdyz máte víza a přesto Vás tam nechtěji pustit? Hlavně nebrečet a nedostat imigračního úředníka, který se jmenuje Ivan.

P.S. Pokračování mého příběhu záleží na zájmu čtenářů.