Odcizení se sobě, aneb disociace typická pro život v sektě.

Jak tomu mohou věřit doktoři?! Propadnutí sektě nehrozí jen podivínům. Za jistých okolností tam může být lapen každý. Co to je disociace. A jak její pouta přeřezat? To vše se dozvíte v mém dnešn pokračování blogu.

Milý čtenáři. Dovol mi prosím jednu, pravda, trochu neobvyklou a snad nespolečenskou otázku. Ale snad to nečteš ve společnosti, ale v soukromí, tak to třeba nebude tolik vadit. Znáš dobře sám sebe, své opravdové skutečné já? ...To není vůbec hloupá otázka a kladná odpověď určitě nepatří mezi zcela běžné jevy!

Je to paradox. Žijeme ve století kdy denně pracujeme se zázraky typu počítač a mobilní telefon atd...Ale sami sebe a své skutečné prožívání a skutečné já nás ve škole poznat nikdo neučí. A všichni máme jen velmi malo času být jen sami se sebou, a když už jej třeba i máme, děláme vše proto, abychom sami se sebou nezůstali, ale necháváme se bavit, sledujeme sociální sítě atd. Proto jsem přesvědčen, že psychoterapie ve smyslu sebezkušenostního poznání, není zdaleka užitečná jen pro cvoky. Tam už moc užitečná dokonce prý ani není, ale podle mého názoru by základy sebepoznání měly patřit do elementárního a základního vzdělání každého člověka! No to je můj názor ano... Já vím, že aby to fungovalo, musí tam být opravdový zájem a spolupráce i z té zkoumané strany. Ale stejně si upřímně myslím, že je to výzva, která tu před námi, námi současníky, a doufám, že už trochu vědomými lidmi, stojí...

Proč mě to tak trápí a jitří...protože pokud jste od narození vystaveni vlivu indoktrinace, nakonec vůbec netušíte, co jste doopravdy vy sám, a co jsou různé požadované role a přednapovězené pocity. Ano v sektě jste od mládí zpracováván, aby jste měl pocity viny za některé myšlenky a nedej bože i skutky. A abyste si v sobě všiml, že na shromážděních působí ten svááátý a bóóóží duch, a proto automaticky přece zažíváte i jeho ovoce...třeba radost a pokoj. A to i tehdy, když doopravdy uvnitř cítíte ztrátu energie, nesvobodu, stres a vnitřní zbytky odporu! Na shromážděních odpovídáte v předem očekávaném duchu v společně hrané a přijatelné roli. Navíc jste přeci jen ve společenství, a tak přirozeně napodobujete druhé a hlavně ty velké a úspěšné a slavné vzory. Dozorce krajů a oblastí a své starší a průkopníky...Ty charizmatické muže, kteří, ačkoli jsou nezřídka vysokoškolsky a někteří i akademicky vzdělaní, přesto jim jejich intelekt nestačí k tomu, aby prohlédli, v jakém jsou omylu.(sic!) Znám osobně některé významné muže v České pobočce mé bývalé sekty. Jak to, že mimořádně vzdělaný doktor a mediálně občas slavný profesor nedokáží použít kritické a vědecké myšlení k tomu, aby neúprosně rozebrali ten lákavý, ale zcestný omyl?!!! 

Je to podle mého názoru nedostatek v sebepoznání. Čím více v sobě některé prožitky vytěsňuji, tím větší moc nade mnou mají v nevědomí! A to sakra není teorie. To je bohužel mnohokrát opakovaná lidská zkušenost!

A má zkušenost? Ano přidám ji sem. Byl jsem tak ztracen v přijatých rolích a předepsaných  reakcích, že jsem nakonec dokázal zahrát skoro jakoukoli roli, s přesvědčením, že je to mé skutečné prožívání, opravdu jsem tomu v dobrém mínění, že to tak je správně, věřil. Až jsem postupně s tím, co doopravdy cítí Pavel Zavadil ztratil kontakt. Nechci řešit osobnostní rébusy, co bylo a nebylo ego a kde se snad ozývalo bytostné já atd... Kdyby to bylo alespoň to ego, bylo by se od čeho odrazit! Ale já opravdu neznal sám sebe a měl-li jsem najednou mluvit o svém skutečném prožívání, osvobozeném od toho, co by se mělo, tak můj hlas byl najednou maličký, selhával a bylo v něm slyšet silné rozrušení a nejistotu. To je divné, pro situace, kdy se vás někdo jen normálně ptá na vaše pocity, že?! Mě osobně velmi pomohlo několik let v dramaterapii ve Fokusu Praha. Možná jsou obecně artterapie podceňované a dramaterapie prý snad ještě odborníky nebyla přijata za seriózní terapeutický směr v naší zemi. No odborník nejsem, ale pro mě byla klíčová. Ve stavu odpojení od svých prožívání a pocitů ve stavu disociace vám totiž klasická verbální terapie moc nepomůže. Nemáte totiž o čem opravdu svém povídat. Až když dostanete bezpečný prostor k sebevyjádření, můžete si postupně všímat svého prožívání a dovolit si postupně, že je to skutečná emoce, co cítíte. A můžete ji pojmenovat bez vlivu indoktrinace a pocitu viny a hodnocení kýmsi prý vyšším. Jste jako já tehdy, na začátku skutečného poznání sebe sama.

Pro ty, kdo si myslí, že v sektách jsou jen lidi, kteří si za to můžou sami, protože si to vybrali, tak vyjadřuji s dovolením svůj zasvěcený nesouhlas. Jsou tam totiž i lidé, kteří se do takového prostředí už narodili a tam je projev osobnosti a vlastního názoru, díky silné vnější kontrole a indoktrinaci, velmi těžký a draze zaplacený. Zaplacený odsouzením od svého jediného blízkého sociálního prostředí a je doprovázen těžkými vnitřními boji a pochybami. Zkušenost vyloučení a totální ztráty svých společenských kontaktů včetně nejbližší rodiny totiž je pro většinu dnešních lidí něčím nepředstavitelným. Najednou Vás nejlepší přítel zapudí. Otec vám odmítá brát telefon. Bratr s vámi řeší jen technické věci týkající se rodiny. Jste sakra fakt sám! Ze stovek známých a přátel nemáte nikoho a začínáte od nuly ve světě, který jste se učili, že patří satanovi...

Máte jen sám sebe... Jen? Jen!!! To je vlastně to nejcennější, co člověk má. Kontakt se sebou samým a se svým autentickým prožíváním. To jediné, co budu mít až do konce svého života. Doufám. A jsem za to strašně rád a vděčný.

Příště chci psát o zajímavé otázce. Jak je to v sektě s manželstvím a sexem? Proč je důležité i o tom psát?