Je zcela přirozené, že je každý z nás rád, když má společnost. Když má pocit, že není sám, že tedy "nezbloudil", ale naopak, že MUSÍ být na té "správné" cestě, když po ní přeci jde i tolik jiných lidí... Být členem stáda je pro nás "důkazem" správnosti konání. Je to naše přirozená vlastnost.

Ale jenom silné duše si dokáží klást nepříjmné otázky: "Jdu opravdu správně? Jde mé stádo do ovčince? Nebo jde na porážku? A proč jsem ovce?..."

Opravdu silné duše zažijí bolest zavržení stádem a bolest osamění. Hrozné samoty, která je však zkouškou síly. Na opravdové cestě k Bohu je každý sám. Ano - může se mýlit, může zabloudit - ale nemůže být nikdy "zatracen". Bůh - skutečný, dobrotivý Bůh, otec nebeský - nikdy své děti nezatratí proto, že "dělali chyby", ale příjme je s otevřenou náručí, protože i přes klopýtání na cestě poslouchali své srdce. Šli za hlasem svého srdce, hlasem své duše. A proto dojdou k cíli.

Neznáím dostatečně poměry v jiných národech, ale v tom našem je ovcí hodně... víc, než je zdrávo.

Od roku ́89 jsem potkal hodně lidí, "jejichž názor" byl soustavou jiných výroků, tvrzení, soustavou informací ze sdělovacích prostředků. Kdfyž jsem se pídil po zdroji a opodstatnění jejich názoru, většinou sem zase slyšel jen někým tvrzená klišé nebo ticho. U některých jsem se dopracoval k nepřátelství a osobnní animozitě a jen drobky z nich mi po čase přiznali, že se pletli.

Člověk nerad přiznává svou chybu a omyl, spíš inklinuje k pokračování, než ke změně názoru. A z toho plyne velikost tuzemského stáda ovcí. Je jich víc než dost.

Souhlasím a sebe nevyjímám. Je to přirozenost člověka asi. Dělat si názory a postoje sám je pracné. Mě teď pomohla k otevření očí drsná zkušenost, jinak kdo ví. A myslím, že ten rum o kterém píšete bude nejen tuzemský. Myslím, že to je dnes díky masové domestikaci stav velké části lidské populace.