Co nám říkají rozkopané Halovínské dýně

Zdánlivě banální událost. Duchovně vyspělá autorita tvrdě zakročila proti dětské zábavě. Kdo chrání čí duše? A jak s tím souvisí třeba Izraelsko Arabské konflikty ? 

Farář v moravské obci rozkopal dětmi vyřezané dýně vystavené v parku naproti kostelu. Dokonce dvakrát. Svůj čin obhajuje v dopise, ze kterého mě mrazí. Píšu obvykle o sektách. V tomto případě zdánlivě ne. Jde tu přeci o představitele tradiční církve s dva tisíciletou tradicí...

Vidím z mediálních reakcí, že ta událost s námi něco dělá. Přitom taková drobnost a banalita, které se rádi chytili novináři. Asi aby meli o čem psát, že? Nebo je to jinak?

Mě osobně je Halloween v současné americké podobě ukradený. Ale tvořivé vyřezávání dýní a hřejivá světýlka svíček se mi v tomto čase temného podzimu dokonce líbí. A nejen mě a nejen dnes. Proč asi?

Kořeny oslav tohoto období sahají opravdu mnohem dál, než do současné Ameriky. Je to svatek dávných předků i na našem území. U Keltů Samhain, u Slovanů Dziady atd.Ty svátky souvisí s ročními cykly přírody, a proto můžeme říci, že jsou to svátky přírodní, přirozené. Se Satanem a zlem spojován původně není. Je spojován s předky a smrtí. Jsou předkové zlo? Když zemřu, stanu se najednou někým, koho se mají blízcí bát? A je smrt nutně zlo? Kdo to takto stanovil a pojmenoval? 

Kde se vlastně vzalo spojení smrti se zlem a ďáblem? Tento významový náboj mu u nás dalo především křesťanství, když tvrdě potíralo předkřesťanské lidské zvyky a tradice. A vůbec, také jste si všimli, že o tom ďáblovi toho ty církve vědí nějak až podezřele mnoho?! Tak jistě i vědí, jak zakročit. Je to samozřejmě projev velké boží lásky a jeho touhy po našem spasení. Všichni přece musí, pro své dobro přistoupit na tu jedinou naši pravdu. My víme přesně, kde je dobro, a kde je zlo. Vstupte do ochranné náruče církve a nemusíte se sami o nic již dále starat. Vše zařídíme za vás. To je lákavá nabídka a byly doby, kdy jste ji doslova ani nemohli odmítnout. Co mi to jen připomíná?...

Farář se staví svým veřejným postavením do role spirituálně vyspělého člověka. Člověka, který má za sebou kus opravdové duchovní cesty. Čekal bych povznesení se nad dětskou hru. Nic jiného v tom ty děti a většinou ani dospělí totiž nevidí. A ejhle, ona najednou taková agrese. Reakce velmi ubohá, hloupá a zbytečná. Farář ve vysvětlujícím dopise svou slepotu ještě více podtrhuje, když se nepřímo přizná, že neví nic o živém dění ve své obci. O dnešních dětech samozřejmě také netuší, jak tvoření z dýní prožívají. Ačkoli nikoho neobviňuje, ani je moc nezná, tak se cítí být oprávněn cítit ohrožení dětských duší a má povinnost chránit je před zlem, i když je to bude bolet a ony budou plakat. (Ne, v tomto případě k tomu nebudou ještě potřeba očistné plameny hranice, to opravdu ne!) Jednou to děti pochopí a snad mu i poděkují... Hmm, myslím, že je dost mimo realitu, nebo se mýlím? Neví ani jak se ten "Halowin" píše, ale duchovně tomuto nebezpečnému Halowinu on fakt rozumí dobře. Musí tomu přece rozumět, ne?! Je přece duchovní autorita...

A tady někde se rodí tragičnost a nebezpečí náboženských konfliktů. Izrael a Palestina národy nesmiřitelně rozdělené náboženstvím. Srbové a Chorvati a další a další. Hluboce nejistí lidé vloží své naděje a zodpovědnost za svůj i společný život do umělého konceptu. Do zbožštěného výtvoru, do instituce jménem církev nebo náboženství. Svou lacinou a podezřele snadno nabytou jistotu jsou pak ochotni do krve bránit. Dělají to pro "dobrou" věc. Nevšimnou si a vlastně ani nemohou připustit, že k tomu používají prostředky toho jejich "zla". Náboženské konflikty proto bývají nejničivější a nejvíc nesmiřitelné ze všech lidských konfliktů. Je jedno jestli je to střet Islámu a Judaismu, nebo Křesťanství a Pohanství. Sparty a Athén. Sparty a Baníku. Je to v podstatě stále stejné. Problém není v náboženstvích samých, ale v těch kdo do nich vdechují život, nebo vlastně přesněji strach a smrt. Věřím, že to již lidé začínají vnímat. V tom je doufám naděje lidské spolupráce a růstu. I toho duchovního. 

Zmíněné děti u Kurdějovského pastýře po takových zkušenostech asi duchovní vedení hledat moc nebudou, takže vlastně dobrá práce. Podle mého názoru duchovním vůdcem není doopravdy nikdo. Nikdo nezná úplně ani sám sebe a to, co nás přesahuje, známe o to méně. Můžeme jen druhé inspirovat. Normálně přirozeně, když máme čím. Schovávat svou skutečnou duševní nahotu za symbol duchovního úřadu a obřadní rouch pomáhá jen naoko a na čas.

Faráře je mi i líto. Instituce jej umístila do nepřirozeného postavení s nepřirozenými nároky na zralost duše. Tak jako kdysi mě do úřadu staršího sboru v mé bývalé sektě. Školení a vzdělání na tom nemění nic podstatného. Snad tomu on i sám věří a brání tradiční dogma své party. Možná za cenu vnitřních strachů pochyb a nejistot. Nejistot, které se projevují přehnanými reakcemi a podobnou agresí, jaké byli svědky v Kurdějově. Přiznat si své nejistoty a vnitřní konflikty by znamenalo otřást celým svým životem. Snad zažít úplný rozpad všeho. Hodnot, názorů nadějí, vztahů, ega. Ztrátu společenského a v závislosti na tom snad i materiálního zázemí. Nutnost začít znovu a jinak, víc poctivě, víc vědomě. Někdy je to jediné řešení vlastního života. Ztratit znamená velký zisk. Kde já jsem to jenom tenkrát četl...

Třeba pak i ti duchové a ďáblové nad námi ztratí svou moc. Moc, kterou jim dáváme svým strachem.