Jsme opravdu ovce?

Chci být člověk? Nebo ovce? Je to ten nejlepší vzorec? A pro koho? Úvaha o tom, co si má člověk nechat líbit.

V té staré knize se jednomu muži, muži který kdysi zemřel v Judeji, a jehož příběhy o něm psané později někým jiným, se považují za vrchol lidství, tomu muži se připisují podobenství připodobňující správné lidi k ovcím. Ale kdo to tam napsal se vlastně doopravdy neví. Možná to opravdu říkal on. A co tím vážně myslel se asi už těžko dozvíme. Tak alespoň uvažujme o dopadu některých výkladů těchto příběhů, na životy některých lidí dnes.

Znáte ovečky, jsou to krásná domácí zvířata. Potřebují stádo. Osamělá ovce prý skutečně uhyne žalem. Je důvěřivá. Domestikací se stala závislou na svém pastýři. Nechá si všechno líbit a bez odporu. Od jednoho bývalého bači jsem slyšel strašný příběh, že ovce se nechá bez oporu stáhnout i z kůže zaživa. Brr a fuj!  To je pro mě milovníka zvířat příšerný příběh. Ovečky také jsou spokojené, když mají, co žrát, a někdo je ochrání před dravci. Soužitím s člověkem již totiž přišly o své instinkty a jsou snadnou kořistí šelem všeho druhu.

Člověk podle té knihy tedy má být jako oni...

Pro koho je vlastně užitečné, aby byl člověk poslušnou ovcí? Je to dobré pro lidskou duši? A tím nemyslím nic nehmotného, ale myslím tím opravdové zdravě vitální a rostoucí já. Zdravou dospělou lidskou osobnost. 

Ovce je pro mě symbolem naučené bezmoci. Pro mě až depresivního bezživotí vyplývajícího z pasivního přijímání podmínek, o kterých jsem uvěřil, že je nemohu změnit. Pasivní čekání na péči zvenku. Čekání, čím mě kdo nakrmí. Čekání, až mě někdo pořádně oholí srst, a nebo podřízne, když přijde chuť na pečínku, jak zrovna libo...

Lidská ovce je snem všech sektářských a náboženských vůdců. Snem všech egoistických politiků a diktátorů. A cílovým snem nadnárodních obchodních korporací. 

Nevím, jak vy, ale já se ovcí necítím a odmítám ji brát, jako správný vzor chování pro člověka. 

Z mého společenství mě vytrhli poté, co jsem jim dal najevo, že jsem lidská myslící, a svými názory a svědomím, nezávisle se řídící bytost. Vyloučení a absolutní izolace, prý má vést k tomu, že se člověk zlomí, podvolí vládě té bezmoci a pokorně po kolenou se připlazí zpátky do společenství, které jej milostivě ale se zdviženým prstem zase přijme. 

Společenství, které se cítí oprávněné takto bez jakýchkoli závazků a díků jednat se mnou. Se svobodnou lidskou bytostí. Bytostí, která nemá menší hodnotu, než oni. S člověkem, který jim daroval tisíce a tisíce hodin času, aktivity a svého již nenahraditelného mládí! Že se se mnou beze slova vděčnosti a bez náhrady najednou rozloučí a nejen, že mne odvrhnou, ale ještě využijí své nadvlády strachu nad lidskými ovcemi v jejich stádu a připraví mě svými pravidly i o mé blízké?!!! A čekají, že poslušně jako ovce budu trpět a mlčky si vše nechám líbit?!!!

Ale já nejsem ovce!. A nenechám si to všechno mlčky líbit. Proto mluvím a budu mluvit. A jsou to osobní zkušenosti a díky internetu mezinárodně dostupné informace, které nasměrují světla reflektorů na tyto náboženské vyděrače a manipulátory. Na společnosti zotročující lidského ducha a žijící z jejich naučené bezmoci závislých a zblblých ovcí. Do dnešní doby již nepatří. Buďto ať se transformují, a nebo ať odejdou do historie, kam už ostatně dávno patří.

Ne, nebude to velký zástup ovcí, kdo přejde do božího království, ale naopak je to velký zástup vědomých svobodných lidských bytostí, které najdou v sobě své pravé já, a budou žít plným a bohatým přirozeným životem. To je mé evangelium. Radši jsem to napsal já, ať to nemusí psát někdo zase čtyřicet let po mně...(to je prosím vtip! Ne, aby jste mě brali vážně! )

Věřím, že psát a mluvit budu nejen já, ale i další, kteří prožili podobné věci, jako já. Světlo se přece nedává pod koš, ale tak, aby svítilo druhým na cestu...To je dobrý! Kde jsem to já sakra jen četl?...

Váš Ecce homo 

Pavel