Rákoska, aneb jde to i jinak? A pro koho vlastně..

Tělesné tresty od rodičů, jsou přežitek a tvrdší výchova od učitelů je nepřípustná. Opět se zde vyrojily rozmanité názory a postoje zejména psychologů a odborníků. Ale, kde ta pravda a co je vlastně správné.  

Osobně pamatuji dobu, kdy při vyrušování ve škole jsem i já byl „vykrákán za pejzy“ nebo jsem dostal pohlavek od učitele. Výchovné lekce, o kterých jsem z rodiny věděl obvykle jen já. Stěžovat si na učitele by totiž mělo jediný efekt – dostal bych další i doma. Byla to doba, kdy bylo jednoznačně dáno, kdo je ve třídě autorita a kdo není. Zpětným ohlédnutím do svého dětství si člověk vzpomíná právě na ty učitele a učitelky, kteří si dokázali zajistit respekt. Jako děti jsme je neměli rádi, ale tak už to v životě chodí, že skutečný přínos se ukáže až po letech.

Ano byla to skutečně jiná doba - mnohými hodnocena jako nevědecká výchova a výchova, která postrádala humanitu. Výchova v demokracii naprosto nepředstavitelná. Autorita  učitelů a profesorů k nám žákům a studentům byla prověřována i na mimoškolních akcích, kdy celá třída odjela na lyžařský výcvik, na různé brigády a člověk tak měl možnost vyzkoušet si nejen únosnou mez kantorů mimo prostory školy, ale zároveň si vydělat  i své první peníze.

Ano, byla to jiná doba ….
ale každá doba je ve své podstatě jiná má své plusy a mínusy

Dnes mladá generace vyrůstá v mnohem lepších podmínkách moderních pedagogických metod a s přetlakem informací. Generace, která nevyrůstala v době totality a omezených a zkreslovaných informací. Zatím co my jsme své dětství prožívali „hloupou“  zábavou, jako bylo stavění bunkrů, sjíždění říček a rybníků na upravených duších, pořádání stezek odvahy v tajemných zákoutích, chemické experimenty  s čističi skvrn a radosti z nalezených prázdných obalů od libarů, které za našeho potlesku roztrhli při vhození do ohně.
Dnes mají mladí lidé rozsáhlé možnosti studovat, cestovat, mít všelijaké koníčky a zájmy. Nabízejí se jim možnosti snadné komunikace se svými kamarády díky všem typům sociálních sítí,  ztrácet  svůj čas počítačovými hrami, které jsou ve své podstatě hloupé a vyvolávající iluzi, že hrdina má vždy tisíce životů.

Generace, která již na prvním stupni základní školy prokazuje znalosti různých květnatých slov, kdy i slovo „vole“ již patří do slovníku rádoby normálního a slušného. Generace, která nemá problém dělat před školou nepořádek, kouřit v jejím bezprostředním okolí a strach, který my jsme tak pociťovali v podstatě neznají. Generace, která strach mít nemusí, protože prostranství před školou učitele nezajímá. Vzniká tak i zajímavá soutěžní hra mezi systémem vzdělávání a rodičovským stavem, který navíc mnohdy nemá na své potomky čas.
I ta šikana se nám vyvinula do mnohem „lepších „ moderních pozic. Kdo nemá nejdražší model mobilního telefonu, lépe zohavenou tvář různými maskami a zvrácenými produkty kosmetického průmyslu, nemá šanci na to být mezi těmi lepšími a oblíbenými.
Je zajímavé poslouchat i názory mladé generace na téma jejich budoucnosti, kdy nejmoudřejší  myšlenky jsou produkovány potažením kolujícího „ jointu „ s jediným výsledkem - být manažerem, protože makat to je údělem jen socek.
Generace, která ovšem na druhou stranu hluboce vnímá naše „hledání pravdy“ naši příkladnost, naše životy, chování  a i umění lhaní a předstírání. Generace, která je každodenně konfrontována s kauzami těch, kteří by  měli jít příkladem ať již v politice, nebo kultuře. Generace, která hledá své vzory. Vzory, které se dnes tak špatně hledají mnohdy i nám dospělým.

Jakoby doháníme to, co jsme zmeškali proti západním zemím, mnohdy i to, co oni již vyřešili a dávno opustili.  Jen my opět vynalézáme něco neobjeveného.

Všimli jste si stále více přibývajících videí o napadení učitele žákem a žáka žákem? Videa, která jsme dříve vídali z jiných zemí. Spokojíme se  mnohdy s konstatováním, že není úcta a že za to může holt i tato doba.

Zkusili jste někdy napomenout skupinu „náctiletých“, kteří naprosto bezohledně kráčí po chodníku bez ohledu na ostatní? Napomenete je, nebo projdete mimo chodník?

Není to i tím, že jim čím dál více ustupujeme? Není to skutečně i selhání v rodině, kdy si rodiče nechtějí připustit to, že jejich synáček, byť by pocházel z dobře situované rodiny je vlastně grázl? Není systémová chyba, že si to přeci nerozhodíme s rodiči, kteří nám sponzorují školní akce?

A je chyba jen na straně mladé generace?
Jenže jsme to i my starší, kteří dáváme příklady mladým a dětem každý den, vlastním chováním, vlastní příkladností. Chybí úcta, respekt a tolerance, na druhou stranu chybí i přirozená autorita, chybí důslednost a přísnost. V některých případech i ta pomyslná rákoska.

Mladí mnohdy kopírují jen naše slabosti a viny, jenže budeme to opět jen my, co sklidíme vlastní ovoce.

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. 
                                                                                                                     John Donne