Příběh matky - když historie promluví

kolikrát jsme se každý z nás pozastavili u historického pomníku připomínající desítky či stovky let události nebo život jednoho z mnoha lidí. Může takový historický milník vydat po dlouhé době svědectví?

Kolikrát jsem navštívil různá historická místa, jako připomínku minulých událostí, ale i životů lidí a jejich umu, skutků a odkazů. Mnohé z nich s nečitelnými nápisy, poničenými náhrobky, fasády či znaky.
Jména, označení, která v doteku minulosti neříkají nic. V prach se obrátíš, je psáno v Bibli. Jak říká Miroslav Suchý: On je vlastně celý prožitý život nehmatatelný a o tom, že jsme jednou žili, pak vypovídají naše skutky.

 Dnes ale mohu říci, že jsou vzácné okamžiky, kdy nejen skutky, ale i odhalené příběhy.

Měl jsem totiž možnost být o víkendu v obci Dohaličky u toho, když minulost poodhalila životní příběh jedné rodiny po 156 letech. Je to příběh matky, kterou zasáhly tvrdé rány osudy. Přišla o to nejcennější, co každá matka má bez ohledu na staletí.

Smrt vlastních dětí.

A tak ti můj čtenáři přináším právě příběh jedné matky, který vyhledal a popsal pan Radek Balcárek z Gardy města Hradec Králové a Jiří Synek z Komitétu pro udržování památek 1866 a s jejichž svolením zveřejňuji sepsaný příběh:

A právě zde začíná objevený příběh Sophie Leonhardi. V bitvě u Hradce Králové 3. července 1866 překročil řeku Bystřici u Osady Kopaniny 3. pomořanský pěší pluk č. 14 a postupoval na nedaleké Dohaličky. V jeho řadách byl i pruský setník Arthur Leonhardi. Prudkou dělostřeleckou palbou rakouských děl byl však smrtelně zraněn střepinou do hlavy. Jeho pluk nechal na jeho hrobě v Dohaličkách postavit kříž v srpnu 1866, než se jednotka vrátila zpět do své vlasti. Jak přijala onu smutnou zprávu o smrtelném zranění syna matka Sophie, nám historie neodhalí. Takové okamžiky jsou příliš soukromé, intimní a velmi smutné. Jako matka, však nechtěla, aby pozůstatky jejího syna zůstaly neuctěny. A tak na místě posledního odpočinku nechala vybudovat náhrobek s mramorovým křížem.

A nejen to. Nechala sem převést i ostatky svého prvního zemřelého syna Rudolfa i s jeho původním náhrobkem z dalekého Poznaňska. Exhumací ostatků padlých bojovníků a jejich převozů zpět do vlasti k rodinám zažila česká bojiště války 1866 bezpočet. Toto je však ojedinělý případ exhumace a převozu ostatků naopak z domova na bojiště.
Paní Leonhardi pak každoročně se svou dcerou navštěvovala poslední místo odpočinku svých dvou synů a u jejich hrobů a v dohaličském kostele trávila mnoho času. 

Stala se štědrou mecenáškou dohaličského kostela, neboť věnovala peníze na obnovu jeho vybavení zničeného v průběhu války 1866 a v roce 1872 zaplatila i novou křížovou cestu. Kostel v Dohaličkách byl však staticky nestabilní a musel být několikrát opravován.
Díky nestabilitě se však 15. března 1888 zřítil. 
Na jeho místě byl v letech 1894 – 1896 postaven kostel nový, který můžeme obdivovat dodnes.
Zubu času neunikl ani hrob setníkova bratra Rudolfa. Mohyla byla rozlomena a litinový kříž byl značně zničený.  V loňském a letošním roce byly oba pomníky a šachetní kříž obnoveny i díky vybraného dobrovolného vstupného na letošní bitevní ukázce na Chlumu. Obnova míst posledního odpočinku obou bratrů, ale i ostatních padlých ve válce, je připomínkou obětí nesmyslné války.  

Příběh jedné matky kdesi z minulosti je jakýmsi hodnotovým poselstvím i do dnešní doby. Je symbolem mateřské lásky a smíření.

Epilog:

Jak nejlépe zakončit tento příběh? Těžce se hledají slova.

A jak na víkendovém pietním aktu řekl ve svém projevu Miroslav Suchý, předseda Komitétu pro udržování památek z války roku 1866:

Tento silný příběh milující matky, jenž si zde připomínáme, má i velký přesah do dnešních dnů. Podle statistik je v ČR vážně výjimečná v tom, že provádí velké množství kremací bez obřadu. Až třetina pozůstalých se nerozloučí se svými blízkými. V Praze je to dokonce 70% pozůstalých, kteří zvolili kremaci bez obřadu. Konzumní bezohlednost sahá až za hrob.
Matka bratrů Leohardinů v roce 1866 svým rozhodnutím vytvořila dílo lásky, ušlechtilosti, víry, dobrotivosti  a soucitu.

Příběh matky