Tyhle svátky jsou fakt náročný

nebo to je tím, že stárnu? Těšil jsem se moc, třeba už jen proto, že je nestrávím v šedi města, ale v náručí přírody.  A přitom těšení jsem netušil, jakým způsobem do vytoužené romantické atmosféry zasáhne pí Columbová.

Vše začíná obvykle nenápadně a skrytě. Třeba nenápadnými otázkami, kolik toho cukroví mám vlastně dělat. Možná řekneš můj čtenáři, že taková otázka je vlastně normální. To jsem si myslel také, dokud jsem nepochopil, jak je zrádná. Protože ať je moje odpověď jakékoliv, stejně to Columbová udělá po svým. Pár rohlíčků, pracen, trubiček, slepovaného…..jako každý rok. Protože musíme upéct, abych se podělili s těmi či ony, kteří pečou také.

Letošní vánoční svátky jsme se v domečku rozhodli vysněnou výzdobou a hlavně živým stromkem. Ne nějakým, dávno uříznutým ale vybrat si na plantáži ten svůj, označit jej a pak těšně před svátky si ho uříznout. To vybírání mezi desítkami dalšími to je něco na mě. U 15 stromku jsem rezignoval a přenechal výběr Columbové. Stejně tak, jako pořízení skleněných ozdob ponechávám na její volbě. I když, úplně to není pravda, protože jsem před odchodem z ochodu projevil svou vůli a nekompromisně jsem si prosadil jeden typ, připomínající mé dětství.

Měli jsme vše připraveno a svátky mohly přijít. Včas udělat nákup nejnutnějších surovin, pár maličkostí pro blízké a hlavně pro našeho pejska, pro kterého to byly první svátky. Láska si to vychutnávala špízováním, když jsem všechny ty psí hračky a dobrůtky balil do vánočního papíru. Vše probíhalo suprově, Byť by poznamenáno tragédií v Praze. Neumíme být prostě neteční.

Hlavní dění nastalo při přípravě stravy.
Jo milý čtenáři, jak jsem psal výše, některé otázky, zdánlivě nenápadné….

Snad tuna bramborového salátu, řízky, chlebíčky…..cukroví.
Vražedná kombinace zejména když se tomu člověk brání. To totiž pak nastává etapa slovních spojení typu: cukroví jsem pekla naposledy, bramborový salát taky nejíš, já si to napíšu do kuchařky, že se na to mám příští rok vykašlat.
Pro klid v domě a rodině vezmu si lžíci, talíř…. a obětuji se. Obzvláště, když zrovna okolo, nejdou hladovějící pocestní. Když už poslední kontrolka začne blikat ve snaze přežít, pronesu větu, která vždy zabere: já chci už konečně něco normálního a jdu si vzít utopence. To je pak chvíle, kdy jsem rád, že máme pejska a doma je naprostý klid. Nemluvě o snech, provázející mě v těchto dnech - špenát s bramborovým knedlíkem, španělský ptáček, znojemská s rýží…..
To ani Columbový nesmím říct, pro klid v domácnosti.

Naprostý klid jen zdánlivě, klid před bouří

Nastává totiž okamžik, kdy mě chce Columbová zlikvidovat pohádkami. Ne že bych neměl pohádky rád, hlavně ty starší. Ale je to jako s užíváním, vše jen po kapkách. Zrovna dneska pravila, že období pohádek je až do 6. ledna. Naštěstí vím, jak z toho ven, když je doba, kdy prahnu třeba po Studni, Černé punčoše či jiných detektivkách. Nejlepším princem je pak pro mě třeba Columbo, nebo Hercule Poirot.
Protože nežijeme jen v pohádkách, ač by to bylo krásné. Reálný svět je podivný a zlo všude přítomný. A v některých momentech, peklo je tak nějak lidem vzdálený. Bohužel.

Prožíváme poslední dny roku letošního, který se v poslední den v roce o půlnoci stane naší minulostí. Nebudu si dávat žádná předsevzetí, snad jedno maličký.
Naučit se v mnoha věcech říkat slova:

To je mi fakt jedno. Netrápit se proto, co fakt nezměním.