Pocitově pocitové vnímání světa

s roztodivnými obrazy kaleidoskopu dnešní doby. Přiznám se, že dnešnímu kaleidoskopu čím dál víc nerozumím. A mohu si za to sám. Bráním se rychlosti dnešní doby a v řadě děl vidím stopy povrchnosti. 

Odmítám tvořit to, co tvoří většina, ať již slovy, nebo obrazy. 

Otevřená náruč moderních technologií, dostupných pro masy lidí vybízí tvořit. Cokoliv. Všechny ty modely mobilních telefonů s čím dál modernějšími fotoaparáty a kamerami, umožňující zachytit kdykoliv a cokoliv, kde se člověk ocitne. V propojení se sociálními sítěmi pak jako drogové opojení působí selfíčko odněkud ihned sdílené na „zdi“ s očekáváním počtů laiků a komentářů, nejlépe vyjadřující dokonalost. Je jedno odkud, to nemusí být vůbec podstatné. Obdobně jako fotografie, je zajímavé sledovat novodobé „video umělce“, kteří vlastní tvorbu zaměřují na zachycení situací jak tu či támhle pes kálí. A to téma nemůže být špatný, soudě dle sledovanosti. Díky rozmanitosti tohoto novodobého umění nám vznikají i nové pojmy. Kdo znal ještě před lety pojen jako je influencer.
Asi to je symbol dnešní doby, protože podivné umění se objevuje i v televizi. Kolikrát jsem už pronesl větu: kam zmizel poctivý kumšt. Čím větší hloupost, tím větší propagace, reklama a upoutávky. Obdobně jako všechny zprávy z rodiny Žilkové, Hanychové, či Korduly. K čemu to je vše dobrý a koho to poučí či potěší? Většina rodin má úplně jiné starosti.

Prostě tý dnešní době čím dál míň rozumím.

Přiznávám, zůstal jsem „viset“ v čase jinýho umění.

Nejspíše za to může i výběr vzorů, které ať člověk chce nebo nechce, kopíruje.
Jak já rád prohlížím knihy s fotografiemi třeba Josefa Sudka (naposledy jsem o něm psal zde). A tak toužím, přiblížit se jeho skvostným fotografiím a poctivému umění. I s vědomím, že toho nejspíše nikdy nedocílím. Předně nemám takové oko a vnímání a moderní doba už těžko umožní takové záběry. Třeba takové zamlžené okno, kdo ho dneska má v době plastových oken a zateplení.

„V černobílé fotografii hraje světlo a stín. Jaké budou zákonitosti v té barevné, to já zatím nevím. A taky nevím, jestli se k tomu někdy dostanu. Ty zákony však budou jiný. Ale v černobílý fotografii, v té nuanci, která se odehrává mezi největším stínem a největším světlem, to může být i bez slunce. Hlavně, aby se tam, jak v tom světle, tak v tom stínu, něco odehrávalo! S tím musíte počítat. To je vlastně takové to kouzlo černobílé fotografie. Vona třeba zdánlivě efektní nebude, ale pořád vás k ní bude něco přitahovat!“  Josef Sudek

Ale snažím se. A nejen to. Obdivuji lidi, kteří vytvoří dílo srdcem, šikovnýma rukama.  I z pouhého a zdánlivě nudného pohledu z vokna, vytvoří nádherný záběr. Z kusu dřeva vytvoří nádherné dílo, ze železa vykovají nádherné předměty…… do všeho vloží svou duši.

Když si jen vzpomenu, co všechno jsem před lety cvakal … a co jsem i opustil a nahradil něčím, co mě naplňuje mnohem víc. U čeho si mohu říci, jo dal jsem do toho duši. A když se ten vytvořený obraz líbí i jednomu jedinému člověku, tak to potěší. Protože co by chtěl člověk vlastně víc? 

Když pak sáhnu do archivu, můžu s klidem říct: Jo, to se povedlo.    

Ve stopě Sudka

„Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“   
Jan Werich

A na závěr ti můj čtenáři nabízím jeden  z dokumentů o mistrovi Sudkovi: