Nafotíme, upravíme a co dál?

Vydáme se vstříc dálavám nebo vyrazíme na zajímavé akce, kde je nám krásně a dobře. A občas něco nafotíme a máme v srdci radost mnohdy takovou, že se o ni chceme podělit s druhými.

A je to taky dobře, vždyť kolem nás je spousta negativ a naše duše potřebují nějaké to osvěžení z krásna a je úplně jedno jestli fotíme krajinu, potůčky, krásy našeho okolí, hory a různá zákoutí. I takové ruiny a chátrající stavby mají své kouzlo a svou vlastní krásu. Nebo ti naši zlatí domácí mazlíčci – nevyčerpatelná studnice zajímavých scén a výjevů.
Nafotíme, upravíme……
a teď co dál?
Věřím, že všichni se snažíme udělat to co nejlepší, podle našich zkušeností a našeho vidění. A i když je to někdy spojeno s kritikou a radami je to dobře, protože nás to posunuje někam dál. Mám tedy na mysli kritiku konstruktivní, přátelskou a vedoucí ke zlepšení.
Ano vím, nakonec to zažívám sám, že je i jiná kritika ta zlá. Ale ta není podstatná, je nedůležitá a nikam nevedoucí. Je jen z hlouposti, někdy závisti a vlastní neschopnosti.

A teď, jak se s ostatními dělit o to naše dílo?
Dáme tomu rámečky, stíny……. a někdy třeba i děj podbarvený hudbou.
Zkusili jsme to udělat také. Vzali jsme fotky, dali jim děj a podbarvili vše hudbou.

A co dodat na samotný závěr k výše napsanému?

Vzpomněl jsem si na citát, který můžeme na to naše snažení " napasovat :

Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jen část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí. J. Werich