dnes Vám budu vyprávět příběh kolegy z práce. Příběh, jehož autorem je sám život. Začátky mnohých bývají obyčejné a z počátku nezajímavé. Někdy však z prostých okamžiků vzniká hororový děj. Jako v tomto případě, kdy se ztratila
matka.
Jaké zděšení muselo probíhat v rodině.
Zděšení, které si neumím vůbec představit. Vteřiny a minuty pochybností, nejistoty, smutku a špatných černých myšlenek. Kde, je, kam mohla odejít, co si bez ní počneme, tolik potomků rodu na svět přivedla, hodiny a hodiny starostlivosti a péče a nejistota útočí v lidech.
Šílené zděšení a strach svazující duši i srdce, doprovází prohledávání koutů a místností.
Kdyby to bylo jen toto….
vše ještě zhoršuje vědomí, že ve stejný moment rodný domov opustili i dospívající potomci ztracené matky….
Ta prázdnota ve stavení, jež se slovy nedá vyjádřit. Co dělat, komu volat, kde to hlásit ….. a hrdlo sevřené beznadějí nad ztrátou matky.
Tu z šera přístřeší, ozve se hlas nadějný – neklesejte na mysli, už vím, už znám možná rozřešení záhady. Napadlo mě, že došlo totiž k záměně. Místo dítěte, matku omylem odeslali jsme z našeho doupěte.
Do ruky mobila a volat toho, kdo odváží děti do jiného světa.
Prosím, ozvalo ve v telefonu… musíte se vrátit, místo dcery omylem jsme Vám nejspíš matku přibalili, oznamuje člen smutné rodiny.
Na druhé straně ozve se chápající hlas s tónem omluvy, že včas změnu posádky vozidla nerozeznal. Za chvíli jsem zpět u Vás, dost bylo smutku a beznaděje. Po chvíli ozve se zvuk motoru a milovaná matka vrací se zpět k rodině.
A rodina pěje oslavné písně. Dceru naložit a už s klidným svědomím vrátit se do nového domova a v klidu a nerušeně se zabydlovat.
Krásný zbytek dne přál oběma rodinám. I noc klidná byla a nikomu se nestýská. Vše tak jak, zdá se být.
Skutečnost druhého dne však byla hororová.
Ranní rozbřesk zdánlivě přinášel klid. Ze stavení byl slyšet poněkud neklid. Podivné zvuky v novém domově vybízely ke zjištění situace. Jen se na dohled člověk novému příbytku přiblížil, hned pochopil, že je něco divné.
Ta dcera je divná, hodně divná, taková na svůj věk velmi oprásklá. Jak všechny členy nové rodiny honí a svou dominancí všem velí, pravil kolega. Zasedlo celé rodinné kolegium a situaci zhodnotilo. Je to divné moc divné, pravil Kuba, oslovit původní rodinu je cesta jediná.
Zvednout telefon a podivnosti probrat. Haló, tady Jakub, Davide mám problém, ta dcera se chová divně, tak nějak nadřazeně a zpychle. V telefonu žádný zvuk, tíživá hluchota a nereakce.
Sekundy mlčení prorazí slova: že já ti zase dal naši druhou matku, pronesl David, který u toho musel stát jak opařený. Vždyť přeci není možné, že bych je nerozeznal. Zítra přivezu dceru správnou a matku cestovatelku zpět si vezmu.
Nakonec vše dopadlo dobře a každý z účastníků příhody má své.
„Uctíváme orly jak modly, ačkoli slepice nám prokazují nesrovnatelně větší služby.“
A pokud máš můj čtenáři pochybnost, že tobě by se matka neztratila, mám pro tebe malý kvíz.
Jen pěkně urči, která je matka a která dcera, ústřední postavy příběhu.
A jaké je ponaučení z tohoto příběhu?
Že i chov slepic v tomto případě Hedvábničky člověka potěší komediálností stěhování. Obzvláště v dnešní době, plné negativ a blbé nálady….ve společnosti.
A snad jen ještě malý dovětek, pro posouzení chovatele Jakuba:
Údajná dcera (matka), hned druhý den snesla vejce a David říkal, že to je v pohodě. Avšak před odjezdem během pouhých tří dnů naší péče, nám snesla další (přitom hedvábnička snáší zhruba 80 vajec za rok). Dohromady tedy za tři dny dvě vejce. Za to může nutričně vyvážená strava založena na srnčím a zrní s vitamíny pro kuřice. Stará vyžraná potvora, slepice již třetím rokem a matka, se vykrmovala zrním pro mladé. Myslím, že když si ji David odvážel, i slzu v oku matky jsem viděl ukápnout, při vzpomínce na návrat do sparťanské výchovy.
A tak než koukat na politické debaty, lepší koukat na přírodní divy:
