Máme možnost volby? Ano či ne? Část první.

       V posledních dnech se nám v té zemi opět vyrojila do morálnosti a mravnosti oděná kritika všeho spojeného s automobilovým sportem, zejména k rally. A člověk, který je na podobné útoky zvyklý, si klade otázku proč a kde je příčina. Ve snaze nezaujatého pohledu poměrně chápu i proč. Je to totiž poměrně snadné a našimi některými rádoby objektivními médii oblíbené téma a oblíbenější tím víc, čím víc to je o utrpení a o krvi.

       Snadné je to i v tom, že rally poskytuje řadě kritiků, kteří vesměs nechápou o čem to vůbec je, navíc se ani kolem nich žádné soutěže nejezdí a tím pádem nejsou ničím omezováni. Přesto je to tak jednoduché, kopat a kopat a v duchu naší národní mentality plivat na vše, nejlépe v zakouřené hospodě nebo usazeni v pohodlí obýváku s otevřeným lahváčem piva. Současné komunikační prostředky navíc umožňují být těmi velkými hrdiny bojujícími v oparu anonymity s něčím, jako je rally.
       A tak po odmlce kolem sebe opět slyšíme slova jako „zakázat, zbohatlíci a vrazi“.    Argumentace rádoby osobností, netajících se kouřením marihuany, někteří rádoby novináři, kteří se stali novináři ze dne na den a jimž novinářská etika je na hony vzdálená a v podstatě jen dělající ostudu skutečným a dobrým novinářům a zpravodajům, kterých je naštěstí ještě stále dost.

       Hrdinové, bojující s něčím tak strašně škodlivým, jako je rally, které je horší než drogy, podvody, smilstvo a vraždy.
       Nikdy nikdo z těch, co vědí o čem je rally neskrýval, že tento druh sportu je velmi nebezpečný a jde v něm o život. Je však nebezpečný všude na celém světě, kde se podobné akce pořádají a kde se stávají nehody také.Nikdo z pořadatelů, jezdců a skutečných fanoušků si nepřeje víc, než aby bylo riziko co nejmenší. Jenže na světě je to už tak zařízené, že neexistuje lidská činnost bez nehod a bohužel někdy i tragédií.  
       O těchto věcech však bylo již napsáno mnohé a já se ve svém zamyšlení snažím podívat na celou věc poněkud z jiného úhlu pohledu v kontextu tolik kritizovaného rally.
 Jací vlastně někteří jsme?
       Jsme národ plný odborníků. Odborníků na vše, vše bychom vždy dělali lépe, vždy se chováme nejmravněji. Chováme se slušně a odpovědně. A umíme kritizovat a zakazovat. Ale mnohdy neumíme vyhodnocovat informace, které se na nás řítí ze všech stran, mnohdy vedených jen pouhou sledovaností a množstvím úhrad za reklamní spoty. Umíme vynášet soudy, aniž bychom znali všechny příčiny a důvody.

        A skutečně se umíme chovat? Nebo si spíše něco jen namlouváme. Podívejme se na pár příkladů:
Příklad 1:
Mimo ty zbohatlíky, co jezdí rally, jsme ostatní slušní a odpovědní:
       V roce 2012 zemřelo na českých silnicích 681 osob, těžce zraněno bylo 2 986 jedinců. V roce 2013 zemřelo na českých silnicích 583 osob, těžce zraněno bylo 2 782 jedinců.

       Podle dostupných informací Policie ČR patří mezi hlavní příčiny agresivita řidičů :
„Ve srovnání chování na silnicích v Česku a v zahraničí je stále zřetelné, že ohleduplnost je na nižší úrovni a agresivita se u nás projevuje dost významně. Myslím si, že je to celospolečenskou situací a vnímáním hodnot.“

čerpáno z http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1301264 a http://www.policie.cz/clanek/statist...hudW09MQ%3d%3dnehody 2013.JPG

 Příklad 2:
       Rozhlédli jste se někdy kolem sebe při každodenním pohybu ve městě, na silnici? Osobně se přesvědčuji o tom, jak jsme k sobě vlastně slušní my chodci, my cyklisté a my řidiči. Chůze po přechodu pro chodce je nejlepší na „červenou“, protože na zelenou chodí jen ti nenormální. A tuto adrenalinovou zábavu si oblíbili zejména ti, co by měli jít příkladem dětem tedy dospělí. 
       Je zábavné sledovat i slušnost spoluobčanů, kteří vždy vědí, po které straně chodníku se správně chodí a chodci, kteří si zvyšují svou fyzičku uskakováním před neomalenými cyklisty jedoucích po chodníku.
       Není nad to sledovat všechny ty slušné řidiče, kteří vám dají na přechodu pro chodce přednost, nebo obráceně sledovat neukázněné chodce, kteří jdou neohroženě mimo přechod anebo vám na přechodu rovnou pod auto skočí, ve falešné představě, že jsou to oni, co jsou privilegovaní. 

Příklad 3:

Hrajeme si na ochránce životního prostředí, ale mnohým nepřijde hloupé odhodit odpadky kdekoliv.

      V odlesku výše uvedených faktů bych rád veřejně vyjádřil svůj názor na nejčastější argumenty, které se v souvislosti s rally objevují.

V rally jsou zbohatlíci, vrazi a sobci
Laciná a hloupá argumentace jedinců, mnohdy léčících si vlastní komplex méněcennosti a uspokojování závisti po vzoru starého úsloví, chcípla mě koza, ať chcípne i sousedovi.

Koníček rally?

       Ve skutečnosti se tento koníček nijak neodlišuje od řady jiných koníčků, zájmů a zálib. Má jen svá specifika a odlišnosti. Ve svém okolí znám spoustu kluků, chlapů a žen, kteří udělali ten krok do neznáma a mnohdy ve velmi skrovných podmínkách začali upravovat svá sériová auta. Pěkně od základu, kousek po kousku, den po dni. Snaha a překonávání překážek a nástrah právě k té vysněné cestě ke startovní rampě. Stavba a úprava vozů, účast na závodech s nutnou podporou celé rodiny, svých nejbližších životních partnerů. Zatím co jejich přátelé a kamarádi plánují dovolené v zahraničí, nákupy v nákupních centrech, nebo utrácení v restauracích tito nadšenci šetří a investují do svých plechových miláčků.
Koníček zbohatlíků?

       Rally není sportem jen pro zbohatlíky, je to sport pro opravdové srdcaře. Cesta k úspěchu, ke každému startu je lemována obrovským nasazením a odříkáním. Řada posádek, která do svých závodních vozů dává každou ušetřenou korunu a každou volnou chvíli navíc mnohdy absolvující i dvě zaměstnání právě proto, aby vůbec mohli jezdit. Falešná představa, že všichni mají sponzory, falešná představa o dotacích a finančních odměnách při vítězstvích.
       U jezdců mladší generace je správné, že tento koníček je mnohem lepší, než vysedávání na lavičkách, v restauracích a životu bez jakéhokoliv zájmu o cokoliv. Jejich nasazení, zejména při stavbě auta, učí tuto generaci dovednostem a vážit si toho, že to dokázali, mnohdy je naučí být i na sebe právem hrdí.
         Jak říká jeden můj kamarád, „Ono mít prachy a koupit závodáka, aniž ten jezdec tuší, kde se startuje, to není srdcař. Koupit závoďáka neznamená umět jezdit. Ono toho srdcaře dělá ta těžká cesta, to odříkání“.
V další blogu Vám nabízím pokračování.