Když jsem jen tak coural......

a hledal zajímavá místa s předpokladem, že tam nebude ani živáčka. A podařilo se, přestože jen necelý kilometr od onoho místa je turisticky vyhledávané místo. Ale kdo by měl chuť na ty davy.

Původně byl můj cíl úplně jiný, nafotit jedno místo, které je v dané oblasti nejspíše poslední. Nádherně strávené odpoledne, kdy jediný člověk, kterého jsem potkal, byl místní domorodec se kterým jsem měl možnost popovídat si o tom, co tam pamatuje a jak se mu ono místo zapsalo do vzpomínek.
Jenže,
po příchodu domů jsem začal prohlížet fotografie, které chystám pro jeden z mých budoucích článků. A znáte to zajisté taky - prostě se to nepovedlo a většina snímků skončila v koši. Člověk v takovém okamžiku pocítí určitou naštvanost, ale prostě se to stává a věřím, že i profíkům.
Ale to celé místo je pro mě osobně přespříliš posvátné na to, aby to odbyl nekvalitou.
Vždyť se nakonec ten den vydařil i díky výše zmíněnému rozhovoru.
A tak to, co je alespoň trošku pěkný, zveřejním, byť to je na malý věci zaměřený.

Život je krátký a člověk by neměl čekat jenom na velké radosti, kterých v životě mnoho není, ale dokázat se radovat z drobných každodenních maličkostí. V tom je umění žít.

Courání jen tak

Radost z malých věcí, láska k malým věcem.
Ale ať dovedeš milovat také ty veliké!
Malé věci bez měřítka zadního plánu velikosti nemají než všední,
nicotný a hlavně lhostejný rozměr.

                                                                                                                         Josef Čapek